Radost. Aktivní.

Přecpaný autobus. Pravidelná příměstská linka kolem osmé ráno.

Jedu s kočárkem, takže jsem taková přimáčknutá dole v nízkopodlažní části. Všude kolem lidi s hlavou o metr výš něž je ta moje. Mám pocit Zachea. Ráda bych viděla ven, ale přímý výhled je tak akorát na batohy a tašky zavěšené na ramenou mých spolucestujících. Po pár pokusech uniknout pocitu sardinky v plechovce to vzdávám a koukám po ostatních sardinkách. Nepřemýšlím tentokrát o tom, kdo z nich se těší do práce a kdo by naopak rád ještě ležel v posteli. Pokouším se oprostit i od jejich ošklivých pohledů, co dělám v tuhle hodinu v autobuse s tím krámem na kolečkách, co zabírá místo alespoň dvěma lidem. Myslím si svoje o tom, že se prostě potřebuju dostat do práce na devátou, tak tam asi těžko pojedu v jedenáct, když jsou všichni ve škole. A že mám kočár? No přece nenechám batole doma samotný. Postupně otupím. Přestanu se přemlouvat, že nemám důvod cítit se provinile, byť mi to okolí naznačuje. Čeká mě náročný pracovní den, přece se nebudu otravovat blbostma.

A pak jsem si všimla mezerou mezi taškami a zadky, že venku vychází z luxusního vozu holka. Slečna dokonalá. Zamyká nablýskané autíčko se spojenými kroužky na kapotě, zavěšuje na ruku kabelku podle poslední módy. Vítr jí čechrá dokonale vyžehlené vlasy a odhaluje mi profil tváře opálené ze solária do mrkvového bronzu. Slečna ležérně zkusí kufr, zda jej dálkový ovladač zamknul a s bradou vystrčenou dopředu a výrazem svědčícím o vědomí vlastní neodolatelnosti mizí v davu.

Rozhlížím se po autobuse. Uvědomuji si, že minimálně 70% spolucestujících dlachní chytrou krabičku. Všechny ženy v dohledu mají poměrně silně nalíčené řasy, tak každá druhá má linky kolem očí.Všechny mají kolem krku šálu uvázanou jako moderátorky zpráv na Nově nebo omotanou obrovsky dlouhou látku kolem krku tak, že vypadají jako po úrazu krční páteře. Mladí muži mají všichni v uších sluchátka. Zaujme mě jednostranný telefonní rozhovor ve stylu Jdeme na squash nebo plavat? Počkej neblbni, přece nebudem večer doma, budeme mít velký prdele. Nějak mě to motivuje hodnotit ty zadky kolem. Je mi vcelku jedno, jaký mají tvar. Spíš uvažuju nad tím, jestli některý z těch vypracovaných svalů získal svoji pevnost prací. Přirozeným pohybem. Kolik jich vzniklo tím, že někdo prostě odpoledne přijde domů, navleče se do pohodlných bot a jde ven. Kolik těch svalů (nemyslím hýžďových) zažilo třeba hrabání listí. A kolik jich vzniklo uměle v posilovnách.

Vybavilo se mi, jak jsem byla před několika lety vyzvednout v jednom obchodě autosedačku. Na zdi tam visel plakát, a kterém byla vysoustruhovaná (tzn. fyzicky podle současných měřítek dokonalá) žena, která vezla kočárek. Ale na chodícím pásu za velikým francouzským oknem. Vybavila jsem si taky, jak jsem loni na své pracoviště musela procházet přes posilovnu. Absolutně mi nelezlo do hlavy, proč tam ti lidi prolévají pot při běhání v zářivkovém osvětlení, když je venku tak krásně. Každý měl pohled upřený přímo před sebe, aby nebudil dojem, že okukuje ty okolní rudé upocené tváře. Vždycky jsem hleděla proběhnout jak nejrychleji to šlo. Nepůsobilo na mě tohle prostředí dobře. Spíš jako děsná škoda času. Pak mi ale došlo, že člověk nad sebou potřebuje bič. V posilovně zaplatí za to, že bude cvičit. A tak maká. Když půjde běhat ven, tak doběhne do první hospody a místo běhu vypije tři piva a pak pomalu dojde domů. Pokud nebyla hospoda daleko a člověk moc nesmrdí potem, možná domů pojede busem.

Dneska ráno jsem četla o fenoménu falešného zvonění. Nepřekvapuje mě, že kdekdo má občas pocit, že mu vrní mobil a ten je přitom úplně potichu. Ale napůl mě pobavilo a napůl vyděsilo, když v článku byl odkaz na to, jak to zní, když bučí kráva, protože jedna chovatelka občas právě zaměňuje zvuk krávy a mobilu. Tak aby měli srovnání i ostatní, jak taková kráva zní. Možná by tohle měli pouštět pro dokonalou iluzi přírody v posilovnách....

Nerada bych, aby článek vyzněl jako agitace proti čemukoli. Ať už jde o posilovnu nebo módu nebo cokoli jiného. Je to spíš záznam mých myšlenkových pochodů kam se posouvá lidská přirozenost. Když mi bylo 15, scházeli jsme se s kamarády na lavičce pod lípou. Stejně staré děti se dneska domlouvají na sraz v hospodě nebo na disce. Když můj táta chodil běhat, běhal po lese. Když se mi narodily děti a já šla ven, tak jsem otevřela dveře, posoudila počasí a děti oblékla. Uběhlo velmi málo let a není problém najít diskusní fóra, kde dotazovatelka popíše věk dítěte, aktuální meteorologickou situaci a možné kombinace oblečení. Holky, poraďte které.