Přecpaný autobus. Pravidelná příměstská linka kolem osmé ráno.
Jedu s kočárkem, takže jsem taková přimáčknutá dole v nízkopodlažní části. Všude kolem lidi s hlavou o metr výš něž je ta moje. Mám pocit Zachea. Ráda bych viděla ven, ale přímý výhled je tak akorát na batohy a tašky zavěšené na ramenou mých spolucestujících. Po pár pokusech uniknout pocitu sardinky v plechovce to vzdávám a koukám po ostatních sardinkách. Nepřemýšlím tentokrát o tom, kdo z nich se těší do práce a kdo by naopak rád ještě ležel v posteli. Pokouším se oprostit i od jejich ošklivých pohledů, co dělám v tuhle hodinu v autobuse s tím krámem na kolečkách, co zabírá místo alespoň dvěma lidem. Myslím si svoje o tom, že se prostě potřebuju dostat do práce na devátou, tak tam asi těžko pojedu v jedenáct, když jsou všichni ve škole. A že mám kočár? No přece nenechám batole doma samotný. Postupně otupím. Přestanu se přemlouvat, že nemám důvod cítit se provinile, byť mi to okolí naznačuje. Čeká mě náročný pracovní den, přece se nebudu otravovat blbostma.
A pak jsem si všimla mezerou mezi taškami a zadky, že venku vychází z luxusního vozu holka. Slečna dokonalá. Zamyká nablýskané autíčko se spojenými kroužky na kapotě, zavěšuje na ruku kabelku podle poslední módy. Vítr jí čechrá dokonale vyžehlené vlasy a odhaluje mi profil tváře opálené ze solária do mrkvového bronzu. Slečna ležérně zkusí kufr, zda jej dálkový ovladač zamknul a s bradou vystrčenou dopředu a výrazem svědčícím o vědomí vlastní neodolatelnosti mizí v davu.
Rozhlížím se po autobuse. Uvědomuji si, že minimálně 70% spolucestujících dlachní chytrou krabičku. Všechny ženy v dohledu mají poměrně silně nalíčené řasy, tak každá druhá má linky kolem očí.Všechny mají kolem krku šálu uvázanou jako moderátorky zpráv na Nově nebo omotanou obrovsky dlouhou látku kolem krku tak, že vypadají jako po úrazu krční páteře. Mladí muži mají všichni v uších sluchátka. Zaujme mě jednostranný telefonní rozhovor ve stylu Jdeme na squash nebo plavat? Počkej neblbni, přece nebudem večer doma, budeme mít velký prdele. Nějak mě to motivuje hodnotit ty zadky kolem. Je mi vcelku jedno, jaký mají tvar. Spíš uvažuju nad tím, jestli některý z těch vypracovaných svalů získal svoji pevnost prací. Přirozeným pohybem. Kolik jich vzniklo tím, že někdo prostě odpoledne přijde domů, navleče se do pohodlných bot a jde ven. Kolik těch svalů (nemyslím hýžďových) zažilo třeba hrabání listí. A kolik jich vzniklo uměle v posilovnách.
Vybavilo se mi, jak jsem byla před několika lety vyzvednout v jednom obchodě autosedačku. Na zdi tam visel plakát, a kterém byla vysoustruhovaná (tzn. fyzicky podle současných měřítek dokonalá) žena, která vezla kočárek. Ale na chodícím pásu za velikým francouzským oknem. Vybavila jsem si taky, jak jsem loni na své pracoviště musela procházet přes posilovnu. Absolutně mi nelezlo do hlavy, proč tam ti lidi prolévají pot při běhání v zářivkovém osvětlení, když je venku tak krásně. Každý měl pohled upřený přímo před sebe, aby nebudil dojem, že okukuje ty okolní rudé upocené tváře. Vždycky jsem hleděla proběhnout jak nejrychleji to šlo. Nepůsobilo na mě tohle prostředí dobře. Spíš jako děsná škoda času. Pak mi ale došlo, že člověk nad sebou potřebuje bič. V posilovně zaplatí za to, že bude cvičit. A tak maká. Když půjde běhat ven, tak doběhne do první hospody a místo běhu vypije tři piva a pak pomalu dojde domů. Pokud nebyla hospoda daleko a člověk moc nesmrdí potem, možná domů pojede busem.
Dneska ráno jsem četla o fenoménu falešného zvonění. Nepřekvapuje mě, že kdekdo má občas pocit, že mu vrní mobil a ten je přitom úplně potichu. Ale napůl mě pobavilo a napůl vyděsilo, když v článku byl odkaz na to, jak to zní, když bučí kráva, protože jedna chovatelka občas právě zaměňuje zvuk krávy a mobilu. Tak aby měli srovnání i ostatní, jak taková kráva zní. Možná by tohle měli pouštět pro dokonalou iluzi přírody v posilovnách....
Nerada bych, aby článek vyzněl jako agitace proti čemukoli. Ať už jde o posilovnu nebo módu nebo cokoli jiného. Je to spíš záznam mých myšlenkových pochodů kam se posouvá lidská přirozenost. Když mi bylo 15, scházeli jsme se s kamarády na lavičce pod lípou. Stejně staré děti se dneska domlouvají na sraz v hospodě nebo na disce. Když můj táta chodil běhat, běhal po lese. Když se mi narodily děti a já šla ven, tak jsem otevřela dveře, posoudila počasí a děti oblékla. Uběhlo velmi málo let a není problém najít diskusní fóra, kde dotazovatelka popíše věk dítěte, aktuální meteorologickou situaci a možné kombinace oblečení. Holky, poraďte které.
S tím oblečením je to šílené. Připomíná mi to situaci, kdy děcko je na výtvarném táboře a volá domů mamince jestli je venku teplo nebo zima. (Dítě bylo poučeno, že když bude venku teplo tak si má dát kečup a když bude zima, tak si může dát tatarku)
Mě zaujala ta část s tím líčením, i když ses k tomu už dál nevyjadřovala. V poslední době se kolem mě kumulovaly názory, že líčit se je normální nebo dokonce od určitého věku žádoucí. Že nejde o to se "zligat", ale podtrhnout to pěkné. Vlastně mám pocit, že z žen se nemaluje jen několik skalních odpůrkyní tohoto trendu.
Nejsem si jistá jestli k nim patřím nebo chci, není to pro mě žádné zásadní téma, takže to nijak moc neřeším, ale několik posledních dní se mi stává, že mě v mhd nebo na fotce zaujme nějaká slečna a já přemýšlím co mi nesedí. Namalovaná je moc hezky, žádná rudá líčka alá marfuša nebo další prohřešky, slušně oblečená.. všechno jak má být. Co je teda špatně? A teď tady čtu "poměrně silně nalíčené řasy".. J, vybavuju si, že u většiny bylo na první pohled poznat, že jsou nalíčené (i když nijak křiklavě), už jen ty černočerné řasy.. Ale je to špatně nebo to tak prostě má být? To by mě vážně zajímalo..
Zajišek: Loni bylo trendy nechat si vyholit půl hlavy. Komu do letoška nenarostly vlasy po pás, je těžce mimo. Letos je normální mít řasy jak stěrače a hladce oholený úplně všechno. Za rok povalí natur vzhled a oholený nohy do sukně budou pomalu hodné vyznání ve zpovědnici. Takže říct, jak namalované řasy jsou správně, to asi těžko půjde.
A když mi taky kdosi tvrdil, že od určitého věku bych se měla malovat, tak jsem mu s úsměvem sdělila, že souhlasím, ale že ten věk přijde nejdřív za 20 let a to už budu tak chromá, že bych si to oko vypíchla. Já totiž budu stárnout s grácií. Krásně si upravím své bílé vlasy, vymydlím každou vrásku, aby se v ní nedržela špína a budu se usmívat tak, až se mi budou dělat vějířky kolem očí, které prozradí, že jsem žila krásný život :-)
@sanitan: tvůj komentář mi asocioval jednu Seifertovu báseň:
MAMINČINO ZRCÁTKO
Zrcátko v zlatém oválu
ztrácelo stříbro pomalu,
až bylo nakonec slepé.
Půl života snad bezmála
maminka se v něm česala.
Kdys ukazovalo lépe.
U okna visí na skobě,
dívá se po mně, po tobě,
proč by se neusmívalo?
Maminka byla veselá
a žádné vrásky neměla,
a když, tak určitě málo.
A zpívává si nad mlýnkem
valčíky, které s tatínkem
tančila šťastná snad trochu.
Když vzpomíná si na mládí,
letmo jen okem zavadí
o jeho třpytivou plochu.
Odvíjejíc pak z hřebene
truchlivou kořist plamene,
v chomáček vlasy stočí.
Když pak jej hodí do dvířek,
vidím na skráních vějířek
a drobné vrásky kol očí.
Pak rám se zkroutil; jeho sklo
nejdřív jen lehce naprasklo,
plíseň v něm cizopasí.
Posléze prasklo vejpůlky
a maminka své drdůlky
pak v rozbitém česala si.
Čas utíká, je šedivá,
už na sebe se nedívá
a zvyká na samotu.
Když někdo klepe na dveře,
přijde v klotové zástěře,
v té černé zástěře z klotu.
Vcházím. Dnes nemám odvahu,
nikdo nestojí na prahu,
nikdo mi nestiskne dlaně.
A rozhlížím se zmateně,
zrcadlo visí na stěně.
Pro slzy nevidím na ně.
No :D víš, že nejednám a neoblekam se podle toho co je v modě. Moje máma (chudák) to ví taky až moc dobře a někdy nesnadno přijímá, že si obleču co se líbí mě a ne časopisům.
Jde o to, že ne vždy co je v modě je mimo. I když se to tváří jako extrem. Prostě by mě zajímalo jestli v dnešním světě relativity a subjektivity jde rozlišit, co je jen modní úlet a co je nějak objektivně vkusné, dobré, pěkné... (a ted nemyslím opravdu do očí bijící úlety typu oholená hlava, zelený jazyk apod ;) )
Ferenc: Úžasný!
Zajišek: Myslím, že nevkusné je být uniformní za každou cenu. Teď jsou trendy kalhoty s nabíraným předkem, aby každá ženská vypadala, že má na břiše špek jak já. Ale když si já se svým špekem obleču tyhle kalhoty, vypadám trapně, neb jej mám opticky 5x takový než ty štíhlé holky, co se snaží vypadat stejně tlustě jako já. A přitom jsou tisíce holek, které bez ohledu na svoji postavu do tohohle půjdou. A platí to nejen o oblékání. Jsou lidé, kterým seknou tmavé linky kolem očí. Jednak je umí udělat a pak na to prostě mají obličej. A pak jsou tací, kteří ví, že bez linek jsou odepsaní. Co na tom, že barva kůže je alabastrová, barva očí vyblitě modrá a ruka rozklepaná, takže linka tlustá a hnusná. A navíc je jediná, co jde na obličeji tím pádem vidět.
Nemyslím, že člověk musí
být za každou cenu originální. Někdo na to prostě nemá povahu, nerad je středem pozornosti (i když - byl by někdo středem pozornosti pro originalitu, když by originální byl každý?), ale když už chce zvolit jistý střed diktovaný konfekcí, trendy v líčení či čemkoli, měl by v prvé řadě soudně uvažovat, jestli si tím neublíží a nebude trapný. Potom se totiž stane tím, čeho se nejvíc bojí - terčem (skrytého) posměchu.
@sanitan: Jj, Seifert byl génius. Tuto báseň jsem kdysi dávno recitoval na soutěži...
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.