Rozvažte mě!

Že prý ženy neumí říkat ne. Že prý to neumí ani mnozí muži. Že prý je těžké najít odvahu a odmítnout druhému pomoc. 

A taky že jsme prý svázání mnohými zraněními z minulosti. A že právě proto neumíme za tím svým "ne" stát, když už teda najdeme odvahu to vůbec říct.

Minulost neovlivníme. 

Za uzdravení zranění se s oblibou modlíme. A taky se za ně s oblibou mnozí schováváme (všichni přece musí chápat, že mi před padesáti lety někdo šlápl na kuří oko a já jsem teď rozbolavělá a zlá). Ale co hůř, taky je evidentně moc rádi vytváříme. Jenom si nejsem jistá, jestli to taky vidíme.

Mám na mysli ty spousty lidí, kteří jsou před svatbou aktivní ve farnostech a když se jim narodí děti, tak místo aby jim ostatní pomohli, jim ještě dají sežrat, že už neposkytují takový servis ostatním a farnost jejich vinou (!) upadá. A nebo ty, kteří se neptají, jestli si do něčeho troufáme a rovnou na nás vybalí "vkládám do tebe svou plnou důvěru, že to zařídíš" a pak hrdí sami na sebe odkráčejí středem. Nebo taky ty, kteří si nárokují právo na cokoli na úkor druhých. 

Až si někdy říkám, jaký by to byl řinkot, kdyby všechny ty okovy nároků kladených námi na druhé z nich jednou přeskákaly na nás. Proč pláčeme nad tím, že neumíme říkat "ne" a současně jsme mistry ve vyhledávání dalších podobně postižených a zavazování je svou "bezmeznou důvěrou" s neochvějnou jistotou, že neřeknou "ne"? On je dost rozdíl pomáhat bližnímu z lásky, kterou k němu chovám a nebo z lásky, kterou si on nárokuje.

Psáno pod tlakem více situací v krátké době, kdy jsem to své "ne" řekla a tím proti sobě spoustu zbožných katolíků popudila. A možná taky psáno lehce na truc, aby si někteří uvědomili, že nemají nejmenší mandát k tomu, aby mě označili za rohožku, o kterou si s noblesou budou čistit boty od hnoje. Tedy Vy všichni, koho se to týká vězte, že ve vás vkládám plnou důvěru, že to, co jste se na mě pokusili naložit, zvládnete líp než já a všichni budou spokojení.