Tomášek usnul, tak jsem se s klukama pustila do pečení perníčků (kluci honem, než se Tom vzbudí a sní nám těsto).
Kluci uvázali zástěrky, chopili se formiček a bleskově vykrajovali. Takhle ukázněné děti jsem u pečení ještě neměla.
Než jsem vymíchala polevu, probudil se Tom a nastal boj s časem. Nazdobíme to rychleji, než Tomáš jí? Mimochodem, toužil zdobit taky, tak měl v jedné ruce polevu, ve druhé perníček a ládoval to do pusy střídavě, aby to měl hezké. Kluci zdobili jak o život. A najednou Kuba žaluje: "Mamí, Matěj se zbláznil! On mačká komplet všechnu polevu na jeden perníček!" (nádech - výdech - běží mi hlavou, že je to malé děcko, nezdupu ho, nechám ho tvořit, ostatně peníčky jsou na snězení a ne reprezentaci - nádech - pomalý výdech). 15 vteřin na to přichází rozněžnělý Matýsek, strká mi před nos perníkové vajíčko, na něm kopec polevy (ano, konečně se mi povedla udělat krásně pevná a bez hrudek) a s láskyplným pohledem upřeným na perníček říká "Maminko podívej, já mám ŽELVIČKU."
(konec mateřského okénka, jdu se najíst) :)
Však co, je to přece důležité ne, aby kačenka měla co jíst. My jsme třeba plyšovým medvídkům sypali do misek písmenka do polévky, těstoviny, fazole, hrách.... :) Jo, to byly krásné časy.
katerzina: Ano, to je přesně ono. Ale těší mě, že komentáře způsobily, žes nestihla začít nadávat a šla pro tu kačenu :-D
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.