Tenkrát

Dost často tady píšu, jak si vzpomínám na něco z mého dětství. Dost často taky narážím na reálnou zkušenost, že mnozí zapomínají, že také byli dětmi. Nejednou jsem slyšela dospělé nadávat na to, co dělají jejich děti a přitom přesně s těmi dospělými jsem totéž prováděla já. Neradi slyší, že jsme byli úplně stejní. (jako jo, na děti asi musíme trošku dělat bububu, ale proč se máme tvářit naštvaně, i když nás děti nevidí, to mi hlava nebere)

Včera jsme měli mši za mého dědu a další příbuzné. Sbalila jsem tedy dítka a vypravila se do rodné vsi. Pravda, trochu mě děsilo pomyšlení, že na mši v úterý nebude vůbec nikdo, takže budu krotit svoje tři draky v extrémně tichém kostele. Okolnosti mi nahrávaly, Tomášek usnul těsně před vchodem. Bezva, zbývají mi dvě děti a tři minuty do začátku mše. V kostele jsou tři lidé, já s dětmi a vím, že přijde ještě babička a pár mých pratetiček. To je všechno. Super.

Usoudila jsem, že aspoň ulevím panu faráři, kterému se doposud ani šeptáním nepovedlo babičky přesvědčit, že je fajn obsazovat míst u oltáře, nikoli u dveří a že by nadmíru bodlo, kdyby si třeba někdo vzal čtení. Jdu si tedy nafasovat Lekcionář a pročítám docela dlouhé včerejší čtení. (Hospodine, ať se malej nevzbudí, když nebudu na svém místě, dík!). Modlitba byla vyslyšena. Tomáš spal jak špalek. Ne tak ovšem Matýsek, o němž babička (tedy moje babika, ne jeho) machrovala, že jej vezme k sobě a on ude krásně hodnej. Než se chuděrka vzpamatovala, Matěj si to štráduje hezky středem k oltáři a významě šeptá "mamíííí!?". Čtu dál. Krotím smích, přece se nebudu chlámat při líčení zkázy Sodomy a Gomory. Matěj je neústupný. Mamí?! Už mě tahá za sukni. V hlavě mi letí, jestli když ho vezmu do náruče, tak mikrofon jeho povídání roznese lépe než můj přednes. Matěj už stojí na stupni ambonu a když zjistí, že i tak si s ním odmítám povídat, tak to nevydrží a sdělí mi, že se rozhodl, že si pak půjdou s Kubou pro křížek a spokojen sám se sebou zase odchází. Je mi jasné, že už můžu klidně začít přednášet recept na palačinky, stejně mě nikdo neposlouchá, protože Matýsek je aktuálně za hvězdu. Nicméně to dokážu (velké vítězství na sebou) a dočtu to bez vsuvky záchvatu smíchu. Pak už mě čeká jenom střídavé uklidňování Kuby, který nutně potřebuje mávat vším co najde a případně padat z klekátka, chování Matěje, který má ucpaný nos a tak potřebuje mluvit, když už má otevřenou pusu a do toho bavení Tomáše, kterého Matěj vzbudil aby na něho mohl dělat opičky, když s mámou není sranda. Takže po dvaceti minutách mše jsem zpocená navzdory příjemnému klimatu kostela a jsem fakt vděčná, že se v tomhle počtu nezpívalo a tak se nahnalo několik drahocenných minutek (odpusť Hospodine, ale vlci stejně vyjí líp než tenhle sbor, tak si chvalozpěv poslechneš v noci) .

Vyjdu před kostel a tam se na mě vrhnou tetičky: Ty máš hezký kluky. A tak hodný!!! Přemýšlím, jak moc to myslí doopravdy. Je fakt, že vůči svému věku byli fakt hodní, ovšem vůči tichu kostela byli neskutečně živí. A tak zdvořile na jejich chválu odpovídám a zatím dojdeme k nedalekému rozcestí, kde ony jdou rovně a my odbočujeme. Tomášek zatím začne házet kamínky do kanálu. Moje babička startuje, že to se nesmí. A dědova sestra ji okřikne: "Maňo nech hu, nebelas hiná!" Babička poslušně nabere zpátečku a všechny svorně začnou vzpomínat, jak právě na tomhle rozcestí sedávaly jak vrabčáčci. Byl tady příkop, do něho vedla trubka a na té sedávala celá dědina. Co jsme se tady nasedali, co tady ta cesta slyšela nářků, smíchu a kolik viděla tajných prvních polibků! A tak mi dochází, že jsem měla na mši fakt hodné děti, protože tyhle tetičky tam před sedmdesáti lety řádívaly stejně a nebo možná mnohem víc. Už proto, že já mám děti tři, ony byly ze sedmi a to fakt uhlídat nejde ;)