Asi se nedoplatím

Když se řekne Můj první školní den, tak si vždycky vybavím, jak jsem se rozhodla být neviditelná. Paní učitelka byla moc milá. Ukázala nám krásnou třídu, povídala jak se máme hlásit a jak vstávat, aby nevrzaly židle. A pak z ní vypadlo, že nás teď po jednom přečte a že koho řekne, ten se postaví, aby se jí ukázal a ona ji ho zapamatovala. Říkala jsem si, že se mě to netýká, protože téhle paní mamka šije šaty (mamka je vyučená švadlena a v té době dělala zakázkovou krejčovinu) a paní učitelka nejen že ví, že jsem Janička, ale taky má přehled kde bydlím a jak to u nás doma vypadá. Jenže když došla až na mé jméno (předposlední v abecedě), tak mě poněkud zaskočila. Já chápu, že si všichni jmenovaní stoupli, ale proč i já, když mě zná? A tak jsem se nechala přemlouvat. Učitelka přemlouvala, rodiče se pochychtávali (ano, ch je tvrdá souhláska a neříkejte že ne), moje mamka rudla. Pak už se rodiče smáli nahlas, spolužáci fandili zhruba vyrovnaně oběma znesvářeným stranám, ale i přes moutnou podporu fandů učitelky jsem vyhrála a nevstala jsem. Dodnes jsem na sebe hrdá a moje mamka se za mě stydí. Nevím proč.

A teď máme prvňáčka. Pravda, historky z mého rodinného života vás asi moc neberou, ale laskavý čtenář promine a moudrý čtenář se shovívavě usměje doufaje, že příště napíšu něco inteligentnějšího.
První cesta do školy byla chvíle rodinného významu. Manžel si vzal z vlastní iniciativy dovolenou. Děti dostaly k snídani kakao (obvykle mají čaj). Když jsme je konečně zvládli nacpat nějakým tím jídlem, umýt, vyzubat, obléknout a vyhnat do předsíně, nastal ten pravý mumraj. Tomáška jsem si uvázala na břicho, protože motat se tam s kočárem nemá výšku. Takže jsem při své i tak malé výšce a velké šířce vypadala jako veliká koule na malinkých nožičkách. Matějovi jsme dali pláštěnku (juchů, venku lije) a tenisky (gumáky se tak zaláskovaly do Jizerských hor, že zůstaly na dovolené a zjistila jsem to pochopitelně včera). Hvězda dne Kuba nafasoval deštník a aktovku. Je přece školák, tak nepošupajdí v pláštěnce jak mimino. Než si Kuba přerazil první drát na fungl novém deštníku o sloupek na náspích (pod střechou pochopitelně), stihl Matěj proběhnout zatravněným dvorem a ta poslední tři suchá místa na botách promáčet spolu se zbytkem bot v kaluži hluboké kousek nad jeho kotníky. No fajn. Drobnosti jako chybějící techniku a ředitele zoufale se pokoušejícího náhražkou megafonu přeřvat devět ročníků na hřišti základní školy pomineme.
Paní učitelka nás bere do třídy. Rodičům klade na srdce, že si to mají užít, protože dospěláci do školy nesmí a tak tu cestu jdeme poprvé a naposledy (kecá, poprvé jsem tam nešla, protože jsem mívala třídu o dvoje dveře vedle). Na její výklad reaguje můj manžel hlasitým dotazem, zda třídní schůzky budou bývat v hospodě, protože obzvlášť před pololetím by nerad schůzoval před barákem. Učitelka jeho dotaz ignoruje a vysvětluje dětem, že za dveřmi je čeká třída, kde je nachystaný úkol pro rodiče a že jim to budou stopovat. No dobrý. Jenže pak si holka naběhne. Zeptá se, jestli víme, co přináší štěstí. Významně se dívá na mě a protože já co na srdci, to na jazyku, zcela spontánně hlásím, že střepy. Rodiče se smějí, učitelka zachraňuje situaci, že to sice taky, ale EU nám to zatrhla, tak se spokojíme s vykročením pravou nohou. V zápětí však dodá, že kdo chce, může do třídy skočit po hlavě. To je výzva, ne?

Opět vynechávám nepodstatnou storku o tom, jak náš syn (poslední v abecedě) dělá drahoty srovnatelné s mými. Sice vstal, ale myslím, že si jej také pamatují všichni. Minimálně proto, že mě dneska zdravila spousta dospělých s pobaveným úsměvem.

Druhý den školy se nese ve znamení zmatků. Ráno odesílám dítko do šatny. Když jej dlouho nevidím jít papučkovými dveřmi, tak se protáhnu za ním a zjistím, že obuté a oblečené fascinovaně hledí na věšáček, který už dávno měl držet jeho svršky. Matěj zatím utekl naproti do školkové šatny a vzal si návleky. Tomáš se mi směje do očí z bezprostřední blízkosti. Si to matko užij!
Odpoledne zkoumám, jak jsme na tom s úkoly (na infoschůzce bylo řečeno, že každý den něco bude). Úkol není. Už je to tady. Synátor prndal a nedával pozor. Nakonec jde s barvou ven. On teda úkol je - obalit deníček. Ale není ten deníček. Ten je totiž ve škole. proč je ve škole, když se má doma obalit? Protože jsem jej dal do kufříku s výtvarkou. Proč je v kufříku s výtvarkou? Opravdu nevím, jak budu ty úkoly podepisovat, když zůstávají ve škole, kam přece nesmím. Synek hlásí, že se nemusím obtěžovat, protože se dneska už podepsal sám a tak to klidně udělá ráno před hodinou. No brzo pochopil princip. Jsem zvědavá, kdy napíše první tahák. To by ovšem musel taky zvládnout před hodinou, protože pouzdro nechal kde? No ano, ve škole. Pamětliva rady třídní, že máme s dětmi denně prohlédnout aktovku, zjistit dle červeného puntíku úkoly a dítě pochválit, zasedám obřadně k našemu velikému stolu. Synek si důležitě stoupá vedle. Otevírám aktovku. Že tam nenajdu pouzdro ani deníček mi znovu opakuje, abych se nedivila. Otevřu desky na sešity a těším se, že už dostali něco z hromady pracovních sešitů, co je složená ve třídě a že se pokocháme, co všechno se budou učit. K mému nemalému úžasu jsou desky zcela prázdné. Přece jsem ráno říkala, že si má dávat žákovskou do desek takhle, aby mu nevypadla, ne? Prohledávám i zbytek aktovky. Nacházím však krom zmíněných prázdných desek už jen zbytek pití, obal na svačinu a ubrousek pod ni.

Do předchozího odstavce se mi poněkud nehodilo psát, jak jsem si jej dneska poprvé vyzvedávala ze školy. Vzorně se přezul, převlékl (rychlostí umírající flegmatický šnek) a pamětliv mojí rady nezapomněl vzít ze šatny deštník. Totéž už ale nelze říct o aktovce. Strašně se divil, že ho ženu zpátky. To jsem ještě netušila, že pro prádnou brašnu. Kdybych to věděla, mohl si ji tam zrovna nechat a svačinu si ráno dát do pytlíku.

Těším/děsím se, co zítřek přinese/odnese :-D 

Dodatek: Když jsem poslouchala, co prováděl můj muž ve školních letech, tak jsem před vstupem do manželství měla jedinou podmínku: Na rodičáky se bude chodit stydět on. Netušila jsem, že bude co vyprávět už po třech hodinách ve škole. Rodičák je v půli listopadu, bude sranda :-)