Shalom

V těchto dnech je to deset let, co mi Hospodin vtrhnul do života. A celý jej překopal. I přes to, že mě donutil k mnoha změnám a ne malým, jsem za to ráda.

Včera jsem to o těch deseti letech řekla manželovi. Chvíli přemýšlel a řekl, že vypadám spokojeně, tak je asi dobře, že mi do života Hospodin vtrhl jak velká voda. A na tom jsem si uvědomila jednu pro mě strašně podstatnou věc. Když se člověk setká s Hospodinem a ne jeho náhražkou, karikaturou, tak to jinak než dobře být nemůže. Nebo snad může být někdo nešťastný, když mu do života zasahuje nepojmenovatelné a neuchopitelné dobro? Moc, která nejde porazit? Moc, které se stačí odevzdat (a že je to někdy pořádně těžké!)? Láska, která objímá i tam, kam lidské paže nemohou? Jistota, která jediná dokáže pozvednout z prázdnoty a zabránit beznaději?

Pravda, poslední dobou narážím na otázku, jestli si Hospodina příliš neidealizuju. Jestli je dobře, že jsme jej "povýšili" na přítele. Jestli tak trošku nezapomínáme, že se máme Hospodina bát. Ale je to skutečně o tom, že by měl vzbuzovat strach? Přiznávám, že tuhle otázku ještě nemám vyřešenou, ale takový prvotní nástřel mé odpovědi sama sobě je ten, že bázeň není totéž co strach. Ano, Hospodin vzbuzuje bázeň. Takový ten "příjemný" strach, kdy člověka mrazí nad Jeho mocí. Nechci se příliš rozepisovat o tom, jak k téhle odpovědi docházím, je to pro mě zatím až příliš osobní záležitost. Ale vězte, že hledám a nacházím.

Zvažuju, zda napsat svědectví jak přesně mi Hospodin do života vtrhnul. A ani zdaleka nejsem rozhodnutá, že to udělám. Nu uvidíme. Tenhle článek berte jako výkřik do tmy, jako potřebu zařvat do světa, že když mi po konverzi mamka říkala, že pokud mi to přesvědčení vydrží aspoň rok, tak se můžeme bavit a já s obrovskou radostí volám, že ač byly krize různé, tak krize víry se za těch deset let nedostavila. Hospodinu díky... a těším se na další roky, kdy budu neustále udivována a překvapována Tím, kterého mnozí ignorují a kterému jsem se tak dlouho a tak urputně bránila.