Jak jsem praštila novokněze

(bude to dlouhé, tak si uvařte hodně horkou kávu).

Končí mi šestinedělí. Do kněžského svěcení chybí dalších asi šest týdnů. Kriticky zhodnotím v zrcadle svůj zevnějšek a uznám, že ta pneumatika prostě musí dolů. Začnu se hýbat, zdravě jíst a dva cenťáky dole! V největší euforii, že když to takhle půjde, tak těch dalších 35 do svěcení sundám, se mi vrátí ženský cyklus. Miluju hormony. Tělo se nafoukne, v pase přibude o dobrých sedm centimetrů a ještě mám nehoráznou chuť na čokoládu. Rezignuju a zbaštím ke kávě celou tabulku. A to normálně čokoládu nejím. Ach jo.

Do svěcení zbývají dva týdny. Pneumatika drží jak špatně přibitá (tzn. oddělat nejde, ale při pohybu se třese). Docházím k závěru, že držet hladovku je kravina, ostatně já svěcená být nemám. Jak si tak dumám nad svým zevnějškem, vybavuji si, že pneuma je vlastně duše. Nebo duch? Nevím, pořád si to pletu. Ale něco v tom smyslu to bude. Takže co? Zbavovat se svého pneuma před akcí (převážně) duchovního charakteru je nebetyčná blbost. Doma oznamuji, že mé pneuma bude nutno navlíknout do slavnostního futrálu a sděluji manželovi, že v pondělí večer hlídá děti a já vyrážím s kamarádkou sehnat nějaký ten obal. Pak oznamuji kamarádce, že manžel hlídá děti a ona má jedinečnou příležitost mi dělat garde při vytváření deprese, že mi zas nic nesedlo. Vyrážíme. Bůh nás má rád - sedly mi hned v prvním obchodě dvoje šaty a tak já jsem ušetřena deprese a kamarádka mých naštvaných výlevů, jak si vezmu montérky se záplatama a aspoň budu originální. V šatech umí jít každej.

Do svěcení zbývá týden. Začínám si uvědomovat tu strašnou realitu. Mám na tři dny odjet s kompletní rodinou na druhý konec Moravy. Sepisuju si do notýsku položeného v kuchyni jednotlivé věci, které nesmím zapomenout. Poprvé někam vyjíždím přes noc se třemi dětmi a ještě to nějak nemám v ruce. Bylo by trapné nechat doma třeba termosku na vodu pro přípravu umělého mléka. Asi by mi to zkomplikovalo život docela dost. No ale pro jistotu hned (tzn. týden předem) strkám do auta svou pomalovarku (taková termoska, co umí velmi pomalu uvařit vodu napájením z autozapalovače). V mezičasech mezi prací, dětmi, řemeslníky (ano, museli nám dělat zábradlí zrovna tento týden) a domácností vysílám přímluvy za novokněze a také k Velehradu, kde hlavní aktér, na jehož primici se chytám, tráví exercicie, směřuji vzpomínky na ty roky, které jsme tak nějak spolu prožili před tímhle zásadním krokem. Nálada začíná být pomalu tak sváteční, jako by se mi měl ženit brácha (laskavě si nechte komentáře, že žádného nemám. Cítit se tak můžu i přes tento drobný handicap).

Dopisuji si s jeho maminkou. Nabízím své volné ruce k pomoci tam, kde bude potřeba. Prý si mám vzít montérky a kreativitu. Začínám se děsit. Ale snad ví, co říká. No uvidíme.

Pátek před svěcením:
5:30 budíček
5:45 konečně jsem vzbudila děti a hrnu je ke snídani
5:50 dodělávám dáreček na rozločenou pro paní učitelku v MŠ
6:45 vyrážíme z domu na poslední cestu do školky
7:40 zvoní stolaři

Pak lítám v kuchyni, mezi dětmi, řemeslníky a nenáviděným balením. Beru jen to nejnutnější: oblečení na mši a na práci, hygienické potřeby a věci pro mimino. Pak taky spacáky a kočár. U dvěří se mi kupí docela slušná hromada. Utěšuju se tím, že je to pro pět lidí a mimo spacáků se mi všechno vešlo do jedné tašky. Igelitka s přebalovacími a druhá s krmícími věcmi je pro usnadnění orientace na cestě. Ráno to pobalíme a pojedeme. Do toho se manžel vysloví, že nutně potřebuje něco u mých rodičů. OK, zahrádku přesouvám na sobotní ráno, v pátek večer mažeme k našim. Dojdeme domů, umyjeme a obstaráme děti. Je deset večer a já místo zalévání odpadávám.

V sobotu vstanu v pět. Umýt vlasy, zalít zahrádku a rajčata (hezky konví, přátelé). Vykulí se manžel, pomůže mi se zbytkem zalívání. Pověsím plínky, co se přes noc vypraly, aby to tu nesmrdělo. Nacpeme věci do auta. Než se vyfénuji, manžel převlékne děti a žene je do auta. Máme pouhou hodinu zpoždění oproti původnímu plánu. Vyjíždíme. S uspokojením koukám na hodiny na palubní desce. Když nebude na dálnici problém, dorazíme do Olomouce s drobnou časovou rezervou. Výborně.
Dojíždíme k Vyškovu. Potřebuji zastavit na pumpě. Odbočím a než stihnu zastavit, Matýsek si vedle mě významně chytí pusu a v následující vteřině ohodí celé auto. Popojíždím na odstavné parkoviště. Manžel jde na WC očistit z nejhoršího Matýska, já vlhčenými ubrousky (naštěstí jsem je oproti svému zvyku vzala) drhnu auto. Po dalších 15 km začíná vzadu plakat Tomášek. Potřebuje si brknout. Hledám místo na zastavení a uvědomuju si, jak ta malá časová rezerva hubne. Jí to na rozdíl ode mě jde snadno a velice rychle. Doprostřed mých úvah se vedle ozve výhružné BRK. Hážu po manželovi sáčky. Ten se odepíná a cpe pytlík na přední sedadlo vzpouzejícímu se Matějovi. Za Tomáškova vydatného řvaní čistíme auto i Matěje podruhé.
Dojíždím do Olomouce. Klíčky od auta hážu manželovi, který hodlá dobu svěcení strávit s dětmi u svých rodičů. Přezouvám boty a běžím na tramvaj. Na poslední tramvaj, která k dómu dojede před začátkem mše. Beru to smykem ke kostelu a vůbec nic si nedělám z toho, že mi v tramvaji starší paní uvolnila sedadlo a když jsem jí poděkovala s tím, že nejsem těhotná, že už jsem porodila, tak mě soucitně sjela pohledem, zastavila se na mém pase a řekla cosi o tom, že jsem jistě porodila velmi nedávno a tak bych si přece jen měla radši sednout. Dobíhám do presbytáře, zjišťuji, že v lavicích si ani neškrtnu ani s místenkou a tak leštím dlažbu botama. Nevadí, aspoň i přes svůj výškový handicap dokonce uvidím i dopředu.

Mše je krásná. Nevnímám okolí. Opravdu. Letí mi hlavou všechny možné vzpomínky a díky za minulost a také prosby za budoucnost. Z modlitby mě probere až holčička, která kouká jak vedle sebe stojí olomoucký arcibiskup (pán výškově také handicapovaný, ale opačným směrem než já) a nějaký biskup z Ameriky, který se (dle mého pohledu z dálky) skoro dotýká výšky průměrného muže. Holčička je chvíli pozoruje a pak zajisté k nemalé radosti svých rodičů pronese jasným hláskem: "Bob a Bobek!" V tu chvíli se stane zázrak jak v Lurdech. Dva rodiče se rázem stanou průhlednými, ne-li rovnou neviditelnými :-D
Po mši mizím raketovou rychlostí směr děti. Všichni nadšeně dovádí u babičky. Dáme si oběd (Matěj radši malý, což pochopitelně obrečí) a vyrážíme na faru v Jeseníkách pomáhat s přípravami na zítřejší den D.


Na faře všechno běží jak na drátkách. Jedna schopná organizátorka, která má všechno dokonale pod palcem a ví, že sesypat se může až zítra večer. Lítáme jak motorové myšky. Chystají se stany, stoly, výzdoba, všude se uklízí. Žasnu, do jakých detajlů to má Věrka zmáknuté. I přes to, co všechno je potřeba zvládnout, tu panuje naprosto skvělá atmosféra. Žádné škorpení, žádné protesty. Prostě každý nafasuje úkol a jde ho splnit.

V neděli ráno se dělají poslední detajly. Chystá se cukroví, dávají se ubrusy, květiny, dozdobuje se kostel. Nervozita pomalu stoupá, ale tak nějak ve zdravých mezích. Všechno je hotové, už jde fakt o drobnosti. Zrovna uklízím botník naproti domácí kapli. Přichází hlavní oslavenec. Zrovna držím v ruce roli potravinové fólie. Velebný pán je na mě drzý. Už nevím, co to řekl, ale poznámka to byla trestuhodná. A tak nelením a tou rolí jej přetáhnu. Napřímí se ve své výšce, na kterou ze své nížky skoro nevidím a důležitě pronese, že doufá, že jsem praštila jej osobně, nikoli Církev, kterou zastupuje. A v tom mi to dochází. Není přede mnou Franta z xchatu navlečený ve směšných hadrech, ale kněz v klerice. Hups. Poprvé jsem pořádně praštila kněze. Vlastně ne. Kněz by přece drzý nebyl. Praštila jsem Frantu.

Kolem se začínají rojit ostatní rodinní příslušníci změnění k nepoznání. Špinavé oblečení vystřídaly slavnostní šaty, rozcuchané vlasy perfektně upravené účesy. Prý že se sejdeme k rodičovskému požehnání v kapli. Snažím se být neviditelná. Neprošlo. Jsem pozvána též. Prý nevadí, že jsem ještě v pracovním, protože mám z fary odjíždět poslední. Krčím se tedy v rohu, abych nebyla mezi těmi slavnostními róbami, obleky, kolárky a klerikami moc špinavá. Nebo aspoň aby ta špína nebyla vidět. Novokněz pokleká před svými rodiči. V první chvíli to vypadá docela legračně, jak tatínek radí mamince, co má přečíst. Kaplí to trošku zašumí. Maminka dočte. Následuje tatínek. A tomu se zlomí hlas. A v tu chvíli to kaplí šumí podruhé a nespočet rukou nenápadně šmátrá kolem očí. Krásná chvíle.

Jdu se také převléknout. Zjišťuju, že speciálně koupený futrál na pneuma sice hezky kryje špek, ale o to lépe odhaluje podprsenku. Sakra. Zapomněla jsem to doma zašít do slušného tvaru. Šitíčko nemám. Brož ani špendlík taky ne. Beru sponku do vlasů a dolní část výstřihu připínám skřipcem k podprsence. Výstřih se zmenší, ale ta boule pod šatama vypadá divně. Co už. Připínám si náhrdelník, aby odpoutal pozornost od poměrně velké sponky pod šatama. No snad to vyjde.

Přejíždíme na primici. K faře dobíháme krátce před tím, než průvod s novoknězem vyjde na cestu ke kostelu. Docela se bavím. Kolem cesty stojí davy přihlížejících (po našem čumilů, ale nebuďme netaktní). Z fary vychází chlapci ministranti. Za nimi (nebo před? Teď nevím) jde dechovka a hraje do kroku svižnou polku. Říkám manželovi, že když jsem se ptala co přesně znamená "průvod za zpěvu písní", tak mi novokněz sděloval, že se bude zpívat Bože cos ráčil a Ejhle oltář. Ještě jsem si z něj dělala srandu, že to si má dát zpívat na funus, že k oltáři by to chtělo do kroku něco svižnějšího. Kapela dohraje zrovna u nás. Kapelník dá povel "rychle otočit". Noty jsou otočeny a už se zase hraje. Tentokrát rozeznávám "Na tom pražským mostě". Za kapelou důstojně kráčí parta malinkých družiček, které v zeleném věnci vedou kněze poprvé sloužit mši. Vypadá to strašně legračně. Kapela vyhrává, lidi kolem se vrtí do rytmu a ten červenobílý průvod je tak zvláštně vážný. Škodolibě se vracím k tomu, jak mě Franta vyhodil s myšlenkou, že sprostonárodní písně typu Hospůdko hospůdko malá se do liturgického průvodu nehodí. Hlavněže pražskej most jo :-)

Začíná mše. Ze svého místa v první řadě (neříkejte to prosím mojí babičce, která mě přemlouvala ať nelzu kam mě nezvou - že jsem ta mměla místenku by mi asi neuvěřila) jsem nervózní za něj. Na začátku bohoslužby oběti si vyměníme povzbuzující pohled. Fajn, dá to. Věří si. Dal. I když ruce se docela třásly (Franto promiň, ale asi to není tajný, když u toho byla kamera, že ne?). Začíná svaté přijímání. Prý může přijímat každý.... no však to znáte jak to je. U oltáře bude pod obojí způsobou podávat novokněz svým příbuzným. A tak usoudím, že se budu tvářit příbuzně, protože přece z první lavice nepoběžím někam dozadu. Prošlo mi to (opět to prosím neříkejte mojí babičce).

Po mši si hezky zmokneme a přesuneme se na raut u fary. Abychom se nenudili, čistíme potřetí za dva dny našeho Matýska. Za celou dobu jsem neměla možnost se s Frantou pořádně potkat. Teda kromě té chvíle, kdy jsem mu namlátila. Večer po rautu už všichni odpadávají a my s Maruškou taky hodláme dopít a jít spát. Jenže v tom se jeho veličenstvo oslavenec urve a jde si popovídat. A tak si tak povídáme... a ono je půl druhé. Odpadávám.
Když jdeme ráno v osm snídat a já potkám jeho tatínka v obleku, co měl včera, mám tisíc chutí se jej zeptat, jestli to táhnul nonstop sám nebo jestli našel nějakého nadšence, co to dal s ním. Naštěstí mlčím, protože z kontextu pochopím, že on už stihnul být ráno na mši. Sice mě taky zvali, ale probudila jsem se 12 minut po jejím začátku, tak jsem usoudila, že bych tam stejně byla houby platná a v klidu spala dál.
Po jídle bylo potřeba všechno zase uklidit. Venku lilo k nemalé radosti mých dětí vcelku přesvědčivě. Byli hošíci krásně mokří, ale ani moc nezlobili. Moc dobře věděli, že bych si jich mohla všimnout a hrátky pod okapem zakázat. Tvářila jsem se, že je nevidím a vesele mokla taky při přenášení různých věcí ze stanů do fary. A když už venku nebyla práce pro mě, začala jsem zametat. Uklidili jsme stoly, naštosovali židle a já s manželem vytvářela hromádky špíny pozametané po sále. Matýsek se jal pomáhat a skočil na kočárkovou korbu, ve které spal Tomášek. A tak mu Vojta vrazil smetáček a lopatku, že nemá pomáhat s Tomáškem, ale s úklidem. Pořád se tam motali takoví dva docela sympatičtí kluci, kteří usoudili, že by bylo fajn Matesovi pomoct. Jeden mu držel lopatku, druhý pomáhal se smetáčkem. Pro jistotu se ujišťuju, že jsem se nespletla a viděla jsem je včera taky s kolárky. Poučuju Matýska, že hlavně nemá říkat prababičce, že učil dva celibátníky zametat. Babička by mě asi zabila, že jsem ho nechala. Pro jistotu už vůbec nebudu říkat, že těm dvěma sotva stihlo na dlaních zaschnout křižmo. Umírala bych pak obzvlášť krutou smrtí.

Suma sumárum... primice je moc fajn akce. Zvlášť pro laika. Tedy mě. Kde jinde bych se mohla nacpat mezi příbuzné novokněze, aniž by mě někdo vyhodil? Nikde. Protože by si mě všimli. Tady jsem se tvářila zaintegrovaně a vyšlo mi to natolik, že jsem se dostala i k rodičovskému požehnání, aniž bych se tam vnutila. Kde jinde bych si natrénovala čištění dítěte v s mimimem prostředků než na akci, kde mám vypadat slušně já i zbytek rodiny a nemám s sebou skoro nic? Kde jinde bych prostřednictvím svého dítěte umatlala křižmem smetáček a lopatku? A kde jinde bych měla příležitost přetáhnout novokněze tak dokonale, že bych si uvědomila jeho změnu stavu?

:-) Závěrem děkuji Ponížilovým za to, že jsme si u nic mohli přes víkend připadat jako doma.