Dovolená na zotavenou

Jako každoročně (tradice posledních dvou let) vyrážíme na dovolenou do Bedřichova v Jizerkách. Manžel tam jezdíval jako kluk a naučil mě, že v Bedřichově prší. A když náhodou neprší, tak strašlivě lije. Kamarád se o tomto typu deště vyjádřil jako o pravém lesáckém - nedrží ani zapálená cigareta.

Vybavena tímto poučením přemýšlím, jak zabalím věci. Vím, že se nás do mojí oktávečky musí vejít pět, kočár, stan, spacáky, karimatky, oblečení pro všechny, nejmíň dvoje boty pro každého a ještě kompletní výbava pro mimino. Beru skutečně jen to nejnutnější - vyrážíme v půli července, takže každému dva svetry, troje tepláky (když navlhnou nohavice, tak nebude kde sušit a ve studených gatích je ještě větší zima) a pak co kdyby náhodou... beru plavky, kraťasy a dvě tenká trička.

Měsíc před odjezdem se domlouvám s petiskem, že bychom se mohli potkat, když už budu na severu.

Vyjíždíme z domu. Máme na sobě tenké věci - ach ta teplá jižní Morava. Počasí je akorát na cestování. Věci naskládané v kufru (vešli jsme se!), pod předním sedadlem tašku se základními potravinami a vedle ní druhou s přebalovací a krmící sadou pro mimino. Vzadu pohodlně usazené dvě děti v sedačkách a vedle nich na svém malinkém kousku narvaný manžel. Škodolibě si užívám svoje sedadlo za volantem - manžel to nepohodlí vzadu bere jako daň z luxusu, že jej nenutím řídit. Já své sedadlo jako odměnu za to, že nemusím trnout, když řídí on (tím ho neshazuju. Pouze konstatuju, co sám s oblibou tvrdí - že řídí špatně a nerad).

Zastavujeme v Jablonci v potravinách pro čerstvý chleba. Vylezu z auta a málem umřu na vedro. Nehorázné. Popojedeme těch 9km do Bedřichova a já nadšeně vyskočím z auta, které se za tu chvíli na parkovišti neskutečně rozpálilo. A čeká mě teplotní šok. Propad dobře o 15 stupňů. Okamžitě mi naskakuje husí kůže a netoužím po ničem jiném, než po té mikině, co je naspod kufru. Takže po zdvořilém přivítání se zbytkem rodiny (manželova sestra, sestřenice a strýc - všichni s komplet rodinami) mažu aktivně postavit stan, abych mola vyházet všechno z kufru a konečně se oblíknout do něčeho pořádného.
Bojuju s kolosem pro pět lidí, jsem zamotaná v šusťáku a šňůrách jak mumie, tyčky přidržuju zubama a snažím se vyskočit do míst, kde se protínají a ve výskoku zavázat mašličku, která je má udržet pohromadě, když za sebou slyším vemlouvavý hlásek: "Mamí, můžem do Nisy?" Představím si tu ledovou vodu, co obtéká zahradu místo plotu a rázně zakazuju. Ne, žádná Nisa. Nehodlám léčit angínu hned první noc. Hlásek pokračuje: "A proč já nemůžu, když Matěj už tam je?!" Hm... protože Matěj se neptal a spadl tam bez dovolení. Pouštím stan, vykasávám sukni a jdu lovit Matěje. To bude dovolená...
A byla. Na domečku s hnědou tekoucí vodou (ať žije rašelina ve studni), suchým záchodem a Nisou místo plotu se nás sešlo 8 dospělých, 7 dětí do pěti let, jedna slečna desetiletá a jeden puberťák. Takže věčně někdo řval. Když zrovna neřval, tak terorizoval jiného, který řval. Mezi tím se proplétali dospěláci, kteří se snažili opravit zřícenou kamennou zeď.
Měla jsem toho tak akorát dost. Dost natolik, že jsem zapomněla, že jsem se chtěla potkat s petiskem. Když mi psal, kdy tam budu, tak jsem se opravdu styděla, protože mi úplně vypadlo, že jsme si na téma setkání psali. Pro změnu jsem se na signálech dočetla, že je tam Neposeda, která v plánu sice nebyla, ale mohla by. Jenže na tu mám zase uložené jen staré číslo. Ach jo. Zkrátka - po týdnu jsem toho měla tak akorát dost a byla jsem ráda, že jsme odjezd domů naplánovali už na sobotu. Jenže v pátek večer došla švagrová, že v sobotu je výlet kamsi do skal, tak jestli jdeme taky. Nechali jsme se ukecat na odjezd v neděli. A tak jsme ráno vybouchali děti ze spacáků, nachystali svačinky, zařadili se do kolony těch, kdo věděli kam jedeme a ozvala se rána a vypadlo boční okénko. Mobil nikdo nebral a tak jsme jeli až skoro do cíle. Kvůli uzavírce se totiž muselo zastavit a dohodnout se na náhradní trase. Takže jsme přehodili k sestřenici do auta Kubu (ať žije šestimístné auto!), Kubovi do batůžku pití a dva suchý rohlíky - maminka lenoch s sebou nese krabičku pomazánkového másla a nůž, mazat rohlíky ráno mě může vohrát. Přece nebudu dítěti kvůli dvěma hodinám ještě mazat sváču, když se hraje o minuty, kdy v sobotu ještě funguje aspoň nějaký servis. Otáčíme to a jedeme hledat opraváře. Cestou telefonuju: "Jana Ž., dobrý den. Prosím Vás, jsem na dovolené a vypadlo mi přední okno na oktávce. Hledám dobrého anděla, který mi to takhle nahonem opraví." "Paní Andělová vydržte, přepojím Vás na technika". Paní Andělová... tak mi ještě nikdy nikod neřekl :-D Věřím, že tedy anděla najdu. Našla. Prý přijeďte. Tak jedu. Ale to mi nikdo neřekl, že v Liberci se zcela bez varování člověk ocitá na tramvajovém pásu (přede mnou autobus, za mnou tramvaj a já se divím, proč se ke mě někteří na ostrůvku snaží nacpat do i tak nacpaného auta. Sotva se z téhle šlamastiky dostanu (nemám se jak zavřít, aby mi tam nelezli, když okýnko neokýnkuje), tak se mi najednou slibná cesta uzavře cedulí pěší zóna. A když i z tohohle vybruslím, tak jedu ulicí, kde musím jet vlevo, protože je to dvoupruhová jednosměrka. Řízení po Liberci mi ubralo nejmíň 20 let života. Ještěže jsem nepotkala policajty, protože by mi výměnou naopak přibylo docela hodně bodů.
Autíčko opravili a my se vydáváme hledat zbytek výpravy. První tři kilometry do kopce. A pořádného. Shodujeme se, že jak jsme se včera bavili o tom, jak dítě změní člověku život, tak musíme přidat fakt, že nenáročná procházka po lese neexistuje. Já mám na břiše uvázaného Tomáška (odhadem 6,5 kg) a na zádech táhnu jídlo a vodu na celý den pro čtyři lidi. Vojta má na zádech krosnu s Matějem (cca 15 kg) a termosku s vodou pro Tomáška. Funíme do kopce oba a na našich černých kraťasech se rýsují jasně bílé stopy vypocené soli. V polovině cesty se Tomášek budí a pláče hladem i horkem. Tak jej rozbalíme a nakrmíme. Okoukneme rozhled ze skalního hradu, opět se naložíme a běžíme dál. Sobecky si užíváme, že Mates recituje básničky a Tomášek spí. Nikdo se nedožaduje našich odpovědí na kontrolní otázky typu "kolik centimetrů je do z Bedřichova na Sněžku? Víš mami, kolik tanků má naše (imaginární školková) armáda?" Prostě jen ruku v ruce užíváme ticho lesa doplněné naším společným funěním pod těžkým a hlavně zahřívajícím nákladem. V době, kdy už bychom měli zbytek výpravy každou chvílí dohnat pípá smska: "Děcka druhou část utíkaly, sejdeme se v Bedřichově, v hospodě čekat už nebudem, jsou protivní". Vzpomínám na chudáka Kubu, který měl dva suché rohlíky, jablko, tatranku a vodu. Máslo i zelenina jsou u mě v batohu. Ale píšou o hospodě, tak mu třeba někdo koupil jídlo a večer se vyrovnáme. Zvolníme tempo a dojdeme do motorestu, u kterého parkujeme. Dáme si večeři. Přijedeme na domeček, kde Petra podává referát: "Kuba snědl celou svačinu. Průběžně kšeftoval s Jonášem, ale najedli se snad oba (večeře se nekonala, večer bude grilovačka. Škoda, že mi to nikdo neřekl, koupila bych něco, co jde opékat). Celou cestu vymýšleli armádu, toxické hady, vrty k litosferickým deskám, ochlazování magmatu a  útoky na lesní mravence. Petře třeštila hlava. Nebyla daleko od toho, aby je nechala v lese na kurzu přežití. Uprostřed jejího povídání se zpoza rohu vynoří dva jmenovaní ozbrojení kusem klacku a řvou "zabte toxickýho hada, protože jestli vás kousne, budete taky hadi!" V tu chvíli si říkám, že tři a půl tisíce za opravu okna mi stály za nečekaně tiché odpoledne na závěr dovolené :-)

Během dovolené nebylo zabito ani týráno žádné dítě, odpad byl tříděn a dospělí přežili v relativním psychickém zdraví.