Koho napadne nadpis, ať mi řekne

Tak jsem se v neděli vydala na mši jinam a jindy než obvykle. A narazila jsem na tvrdou kliku. Rozpis na netu totiž nikdo neaktualizoval tři roky. Takže honem do auta a přejezd ke druhému kostelu (chvála Bohu za zvony, co jsem slyšela cestou k původnímu cíli). Dala jsem si zkoušku z parkování a přebíhání na podpatcích. Dorazila jsem s lehounkým zpožděním. No já vím, není to úplně v pořádku, ale copak můžu za to, že jsem musela jet k jinému kostelu? Původní mši, na kterou jsem měla namířeno, bych stihla. V pohodě stihla. Kdyby ovšem byla. Jenže než se mi pak vzpamatovalo tělo z těch nervů na semaforu, maturity z parkování v přeplněném okolí a ještě ne úplně krátkého poloběhu, tak byla půlka evaneglia. Pomalu jsem si začínala myslet, že jsem tam zbytečně. Že jsem si do té lavice vlastně jen odskočila odpočinout a než se dám dohromady, tak zase pošupajdím k autu a budu doufat, že jsem nepřehlídla parkovací hodiny a nečeká na mě auto v efektní zimní obuvi.

Do mých myšlenek začal kněz svým nezvykle pronikavým hlasem kázat. Má opravdu zvláštní barvu hlasu, trklo mě. Mluvil o nějakém člověku, co mu volal. Snad to bylo smyšlené, snad ne. Mluvil o autonehodě, při které srazil někdo syna volajícího. Suchým hlasem konstatoval, že jej ke klukovi nepustili a on jako smyslů zbavený bloumal parkem. Chtěla jsem neslyšet. Toužila jsem zahlušit ty představy, že bych jednou mohla chodit stejně. Ale ten hlas se zařezával. Nedal mi vypnout. Líčil, jak volající popisoval, že ve své bezcílné cestě zabloudil do kostela. Tam chvíli jen tak byl, pak žádal Boha o zázrak. A pak si uvědomil, že už se mnoho, mnoho let nemodlil. Styděl se, že si vzpomněl na dobrého Boha až když něco opravdu potřeboval. A kněz plynule přešel do jakési statistiky. Prý si ji vyhotovil nějaký inženýr. Zkoumal, kolik času mu co zabere. Za rok věnoval tři a půl tisíce hodin práci, něco kolem tisíce hodin jídlu, osmi set hodin rodině....a dvaceti pěti hodin Bohu. Otázka, kolik času věnujeme Hospodinu se zarývala pod kůži. Ne za rok, ale třeba jen dnes. A já si uvědomila, že jsem nespěchala nadarmo. Že jsem sice přišla pozdě, ale když jsem se blížila k semaforu, tak jsem říkala "zelená, prosím, rychle zelená", při hledání místa na zaparování jsem hodnotila snad i spáry mezi dlažkama, jestli by se tam nedalo vejít, když jsem hnala v lodičkách po křivých chodnících, tak jsem se snažila si vysvětlit, že jsou to tenisky a vůbec neriskuju kotník a v neposlední řadě jsem utěšovala toho človíčka ve mě, že nám oběma trochu pohybu neuškodí. A přitom jsem mohla v klidu dojet, v klidu zaparkovat, pomalu dojít a říkat si, že přece když je to ten den první mše, mohu přijímat, i kdybych došla vteřinu před tím, než se farář sbalí a odejde "umýt nádobí", jak se kdysi kdosi vyjádřil.

Jsem přesvědčená, že můj včerejší spěch se do statistiky počítal :-)

Poznámka:

Nadpis mě fakt nenapadl. Aspoň ne takovej, abych si mohla říct, že není blbej.