Tlustý, mrtvý a ...

Jsou slova a jejich významy. Jsou slova, která jsou odsouzená k tomu, aby se "proflákla" a změnila tak význam. A pak jsou slova, která by měla být vymazána. Nejsou totiž dost ohleduplná, něžná, nevtíravá a hlavně - nejsou dost etická.

smrt: Nedávno jsem narazila na článek pojednávající o reklamě na nějakou limonádu nebo co. Letuška se napájí a u toho jí v mysli letí, že kdo nepije to co ona, zemře. A nebo nějak jinak. Reklamu jsem si nepouštěla, ale  článek mě trknul. Byl totiž o tom, jestli je reklama etická nebo ne. Někde v jeho stati jsem objevila zmínku, že je sporné, zda je etické mluvit o smrti jako takové.

Vzpomínám, jak na ČT kdysi běžel nějaký seriál o netradičních profesích. Jeřábníci, potápěči, psovodi a já nevím kdo ještě povídali o tom, jaké to je, dělat věci, které umí málokdo. Zaujalo mě tehdy, že všichni mluvili na kameru. Vyjma zaměstnanců pohřebních služeb. Ti byli z valné většiny ke kameře zády nebo byl jejich obličej rozmazaný. O kolik jiná je práce/služba řečníka nebo kněze, lékaře konstatujícího smrt, hasiče balícího tělo do černého pytle a "zřízence", který ukládá mrtvého do rakve a následně rakev dopravuje do pece? Vždyť všichni vyjma krematorijních zaměstanců jsou vedle mrtvého vidět. Ach ano, nemanipulují s ním.  Vypadá to, že smrt je prostě neetická. A přesto: ještě já si pamatuji tzv. dům smutku. Když byl pohřeb, nezačínal v kostele, ale všichni se sešli u rakve v domě zesnulého, odtud šli průvodem do kostela a následně zase průvodem na hřbitov. A není to ani tak dávno, co zesnulého na jeho poslední cestu nechystali právě ti "neviditelní", ale jeho rodina.

Bříško: bříško mají děti (často bolavé), bříško mají těhule (často taky blavé), ale proč mám bříško já, která jsem normálně tlustá?! Proč to, že někomu (mě už ne) tečou špeky od pasu pomalu až na podlahu je nazýváno bříškem či zadečkem? Proč existuje výraz "malinko větší bříško" a bavíme se tak o velikosti 58? Zažila jsem situaci, kdy jsem byla těhotná a tlustá. Pro špeky ještě těhotenství nebylo vidět, ale já měla jít na svatbu a potřebovala něco hezkého a pohodlného. Prodavačka se mohla přetrhnout a naprosto mě dostala, když mi oznámila, že mi "tady ty šatičky pověsí bočkem a to malinké bříško zamaskukeme nějakým šperkem". Ach jo.

Nahý: Slovo nahota jsem vnímala jako protiklad obléknutosti. Buď na sobě něco mám nebo ne. Jak logické. Ale. Současnost nám přinesla zbourání mnohých tabu. To, co se před sto lety považovalo za pobuřující nahotu je dneska až směšná upjatost. Mnoha lidem přestalo být divné koupat se v rybníce "jen tak". Mnohým nedělá problém být fyzicky nazí. Ale je tohle ta skutečná nahota? Jednou jsem sama sobě nahotu definovala jako zranitelnost. Nebo dokonce snadnou zranitelnost. Tahle definice ve mě nějak usnula a probudila se při jedné návštěvě, kde jsme řešili židli. Ano - židli. Vypadala jako křeslo, ale neměla takvé ty podpěry pod ruce. A její majitel tehdy řekl krásnou větu: "Já ji moc nemám rád, protože si v ní připadám nahý". A tak si tak říkám - kolikrát jsme navlečení v zimníku a přesto tak zoufale nazí? A kolikrát jsme ochotní na sebe navléknout cokoli, jen abychom nahotu zakryli? A kolikrát se nám ji "povede" zakrýt a kolikrát z toho se skutečně oblékneme?

 milovat: Když ji miluješ, není co řešit :-) Asi proto jsem snad nikdy neřekla manželovi, že ho miluju. Vážím si ho totiž mnohem víc než kofoly.