Skutečnost nebo jen sen?

Bylo jí jen něco málo přes tři roky. O státě, kterému vládla komunistická strana nevěděla nic. Proč by taky měla. Ve třech letech. Moc dobře si ale uvědomovala, že začíná sněžit. Toho roku měl sv. Martin svého bílého koně obzvlášť dobře nastrojeného a oba přijeli v plné síle. Uběhlo jen pár dní a po vesnici třpytící se tou bílou nadílkou, kterou nenarušovala žádná sůl ani písek, ale sníh byl místy jen zrcadlově lesklý, jak jej uklouzala auta, která tudy jen zřídka projela, se začaly rozverně prohánět děsuplné obludy. Strachy i vzrušením se tetelila za oknem a byť by se nejradši schovala pod postel nakukovala zvědavě ven, protože zvědavost jí prostě nedovolila pohled od venkovní tmy ostře proříznuté pouliční lampou odtrhnout. Ve své dětské důvěřivosti se obracela k milovanému dědečkovi o vysvětlení, co že se to venku děje a co či kdo to tam tak rámusí až z toho běhá mráz po zádech. A dědeček se nedal dvakrát pobízet. Ochotně ukazoval. To venku jsou čerti. Dole u zastávky vyběhli z pekla a teď půjdou naproti Mikuláši, se kterým pak půjdou do každého domu. Mikuláš má knihu dobrých skutků a čerti mají zase knihu kříchů. Když bude plná ta hodná kniha, dostane každé dítě v domě od Mikuláše nějaký dárek. Pokud ale Mikuláš nebude mít co předčítat, dostane maximálně shnilé brambory, řepu nebo kus uhlí. Běda ale, pokud budou mít čerti navrch. Jak bude v černé knize moc hříchů, vezmou nezbedného kluka nebo holčičku do pekla a tam jim bude muset sloužit celý rok. Holčička honem propočítává, jestli má mít strach. Přece jen byly chvíle, kdy ji rodiče chválili, ale taky nebylo málo těch, kdy se musel někdo dospělý moc zlobit. No, snad ji děda nedá. Přece by mu bylo smutno. A navíc dědeček vypadá, že se ani trošičku nebojí, tak proč se strachovat. Zvědavost jí ale nedá a tahá z dědečka kdo je to ten Mikuláš a kde se tak najednou objeví někde u hřibtova, když tam ti čerti směřovali. A dědeček znovu povídá. Mikuláš, to je takový starý pán. Má dlouhé bílé vousy, velikou čepici a moc rád dělá dětem radost. Proto taky chodí s tou pekelnou smečkou, aby ji trochu krotil. Bydlí v nebi a jednou za rok se za dědinou spouští z nebe na zlatém provaze dolů. Nese s sebou velikou bílou knihu, do které si pečlivě celý rok píše, aby nic nezapomněl a na zádech má velikou nůši plnou dárečků pro hodné děti. Tu si pak nechá za hřibtovní zdí a bere jen balíčky do koše, aby to všechno nerozsypal, kdyby na tom uklouzaném sněhu upadl. Dětská fantazie pracuje na plné obrátky a to ještě vůbec netuší, jak kouzelný měsíc vlastně začíná. Malá slečna od Mikuláše dostala spoustu ovoce, které doposud ani neuměla pojmenovat, natož aby je kdy ochutnala. Ale tím to jen začalo. Hned o pár dní později, na slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie ji čeká další překvapení. U prababičky za oknem nachází jablíčka a oříšky, které jí tu prý zanechala „Matička“, když chodila po světě. Dědeček ji bere do kostela. Je tam ukrutná zima, ale ji strašně přitahuje věnec položený na oltáři, který tu přece během roku nebývá. Jsou na něm čtyři svíce a každou neděli hoří o jednu víc než tu předchozí. Dědeček vysvětluje, že až budou hořet všechny, budou Vánoce. Nic jí ten pojem neříká, tak jej rychle pouští z hlavy a raději se soustředí na novou písničku, kterou si asi strýček varhaník zamiloval, protože ji hraje každý týden a tak se malá zpěvačka pomalu učí slova písně, které si v dalších letech už pevně zafixuje na celý život. Ještě po zmrzlé cestě domů jí v hlavě bzučí strýčkův radostný zpěv Ejhle, Hospodin přijde! Doma je znát, že se děje něco mimořádného. Všude se uklízí, dokonce se peče cukroví. Připadá si důležitá, když dostane zástěru a společně s maminkou dělá opravdické vanilkové rohlíčky, které pak s tatínkem tajně ujídají. Oči jí svítí nadšením, když ji maminka vezme podívat k výkladní skříni drogerie na náměstí, kde visí nádherné lesklé koule na stříbrných řetězech. Dětská hlavička se marně snaží dát to všechno do souvislostí. Když je ale nenajde hned, tak je opustí. Nač se trápit přemýšlením, když každá ta věc je sama o sobě nádherná a dobrodružná. Hlavně aby už byl pátek a mohla zase jet k dědečkovi a babičce. Jaký je však její údiv, když si pro ni tentokrát dědeček nepřijede jako pokaždé, ale do autobusu s ní společně usedá maminka i tatínek. Takhle spolu snad ještě nikdy nejeli. A proč jí maminka vzala i ty krásné sametové šaty, které se přece nosí jen o narozeninách? Těší se, až zase uslyší v kostele tu novou písničku. Dědeček ji tentokrát ale zklame. Tu písničku bude strýček hrát až zase za rok. Je smutná, ale jen na malou chviličku. Sotva si sundala bundu, už ji dědeček a tatínek šněrují do všedního teplého oblečení a tvrdí, že s nimi musí jít okamžitě vyzkoušet sáňky, jestli se přes léto nerozpadly. Babička s maminkou zatím vládnou kuchyni jako dvě královny. Malá slečna by ráda pomáhala, ale tentokrát nesmí. Musí jít ven ať chce nebo ne. Venku s ní tatínek dvakrát sjede kopec a honem říká, že něco zapomněl dát mamince a že jí to musí odnést. Než se ona i dědeček vzpamatují, mizí otcova záda v ohybu cesty. Sama tedy tahá sáňky nahoru a zase dolů. Je unavená a promrzlá, ale šťastná. Nebere ohled na dědečka, který v mrazu čeká téměř nehnutě pod kopcem a i přes tu šílenou zimu se tak nějak zvláštně usmívá očima. Když už je zmrzlá na kost a ještě promočená jako kdyby prošla potokem, rozhodne dědeček o návratu domů. Za vraty dupe jako kdyby měl na nohách místo bot podkovy, vnučce neomete jako obvykle sníh jen z bot, ale z veškerého oblečení a kdyby to koště nebylo tak tvrdé, ometl by jí snad i nos. Malá se už už vidí v obýváku s hrnkem čaje, ale dědeček nedá pokoj, dokud z ní nezmizí i poslední vločka sněhu. Když pak oba s pokřikem „nám je zima“ vtrhnou do chodby, hned jim maminka s babičkou staví na čaj. U kamen sedí tatínek, který úplně zapomněl, že se chtěl jen stavit doma a hned se zase vrátit sáňkovat. Sotva z dcerky sundá mokré oblečení, chce ji strčit do horké vany. Malá rozrazí dveře koupelny a ustrne. Ve vaně se totiž místo ní prohání kapr! Tatínek jej vyndá do utěrky a než se jeho dcerka stihne ve vaně pořádně prohřát, je už z kapra jen několik obalených řízků a základ na polévku. Po koupeli ji dědeček bere do ložnice. Říká, že tentokrát se do obýváku nesmí dřív jak po večeři a hned přidává důvod. Dneska totiž chodí po světě Ježíšek. Je to docela malý kluk a do každého domu dává nazdobený stromeček a taky dárečky. Nikdo jej ale nesmí vidět, jinak by už nikdy nepřišel. Nemá rád, když na něj někdo číhá. A jak že se dostane do domu a jak to všechno unese, když není o nic větší než obyčejné děcko? To je jednoduché. Otevře se nebe, z něj vyjde Ježíšek a s ním zástup andělů. Každý anděl nese jeden zářící stromeček a na zádech balíčky, které do domu dá. Ježíšek pak svojí mocí otevře zvenčí okno a potichoučku, tak aby nikdo v domě neslyšel, pomůže andělovi dát stromeček na místo, které je blízko u okna a naskládat tam dárečky tak, aby se vůbec žádný neztratil. Děvčátko nevěří vlastním uším. To není možné. Stromeček? S ozdobami? A dokonce svíčkami? Vždyť to nebylo ani v té krásné drogerii na náměstí. A tohle že se má ukázat přímo u nás doma? No jen aby nebyla zklamaná, že si dospělí vymýšlí. Maminka s babičkou zatím slavnostně prostřely stůl a něž usednou všichni k večeři, oblékají se do slavnostního. Tatínek má bílou košili, dědeček dokonce kravatu, maminka s babičkou jsou také svátečně ustrojené a malou holčičku, která se při jídle obvykle umaže, oblékají do těch nádherných šatiček a napomínají ji, že nesmí vůbec žádné jídlo ukápnout, protože kdyby byla špinavá, jistě by jí Ježíšek nic nenadělil a byl by moc nešťastný. Když děvče slyší o Ježíškovi i od maminky, tak si uvědomuje, že se to asi dědečkovi nezdálo s tím malým klukem, když to i maminka potvrzuje. Ten večer snad na celém světě není způsobnějšího dítěte. V jednu chvíli dědeček vstal od stolu, aby přinesl z obýváku skleničky. Vrátil se téměř okamžitě. Říkal, že nekoukal napravo nalevo, dokonce ani světlo nerozsvítil, aby náhodou Ježíška nevyplašil. Děvčátko mělo hrozný strach. Co když tam Ježíšek zrovna byl a viděl dědečka a všechno zase zmizelo? A proč si dědeček dýchá do dlaní? Že by někdo nechal otevřené okno? Konečně všichni dojedli. Neodvažovala se hnout od stolu. Dokonce i otočit se bála, protože do vedlejší místnosti byly dveře částečně prosklené. Co kdyby jen koutkem oka zahlédla... Když v tom se ozvalo tiché zvonění. Všichni ji začali pobízet, ať se jde podívat. Nechtělo se jí otevřít, ale dospělí snad ví co říkají. Pomalu nakoukla – okno rozevřené, v místnosti strašná zima, ale v rohu na stolku stromeček s barevnými ozdobami, dokonce i barevnými světýlky a pro každého hned několik balíčků převázaných stuhou. Dětská radost neznala mezí a když ji dedeček vzal na půlnoční do kostela ozářeného pouze svíčkami, kde tak krásně hráli a zpívali, poprvé v životě plakala štěstím, ale jen tak maličko, dědovi do rukávu, aby se to nikdy nikdo nedozvěděl.