Z cesty!!!!

Dav.

Dav modlících se lidí.

Slova modlitby pronášená z pódia a roznášená reproduktory po obrovské hale. Přímluvce vepředu pronáší slova v tom smyslu, že Ježíš je uprostřed nás. Tady. Přímo tady pod tou střechou.

Zavírám oči a pouštím uzdu fantazii.

Betonová podlaha, tisíce židlí, tisíce dospělých lidí, stovky dětí, desítky kněží a řeholníků. A najednou uprostřed ON. Oblečený do nenápadného roucha stolaře z dávných dob. Z dob, kdy nikdo neznal internet a nikomu uprostřed Jeho kázání nezvonil neodkladný hovor. Muž. Klidný muž. Zcela plynulým tempem prochází středem. Dav se před Ním rozestupuje jako moře před Mojžíšem. Všichni v němém úžasu hledí, že tu opravdu ten člověk z Galileje je a žije. Nikdo se neodvažuje promluvit a ani z něj spustit oči. Zavládá všeobecný úžas, radost, který tryská z hlubin srdce a dav se stejně mlčky, jako se před Ním otevřel, za Ním zase uzavírá.

Skok v čase. Je o několik hodin méně. Je předešlý  den. To stejné místo, ten stejný dav. Kněz nese monstranci středem. Před ním cupitají dva minisranti se svícemi a dav před nimi ustupuje, uvolňuje cestu a každý v tom davu pokleká. Pokleká před Tím, který tu je. Viditelně, ale vypadá jako oplatka.

Další skok. Je o několik hodin více než v prvním případě. Je den následující. Stejné místo, stejný dav. Je sloužena mše. V jednu chvíli jakoby nenápadně odchází od oltáře několik mužů a z provizorní sakristie přenáší hostie již proměněné z předešlého dne. Většina lidí z davu o jejich cestě vůbec neví. A těch několik, kolem nichž misky nesou, si jich buď vůbec nevšímá a nebo pokleká. Jeho průchod davem skončil.

Další skok. O tisíce let zpátky. Ten muž prochází pouštními oblastmi a lidé věří, že je Mesiáš. Dělají všechno pro to, aby se jej aspoň dotkli. A když ne dotknout, tak aspoň být v jeho stínu. Ti lidé věří a to ani neví, že za pár měsíců ten člověk zvítězí nad smrtí.

Vracím se zpátky do dnešních dnů. Věříme, že vyhrál. Věříme, že je všemocný. Věříme, že je mezi námi. Ale jaká je naše víra, když místo abychom toužili se jej dotknout, tak v bázni ustupujeme? A kdyby aspoň jeden z nás věřil, že se jej stačí dotknout a přiblížil se na dosah ruky ke knězi s monstrancí a tu ruku by na něj vztáhl, nevyvedla by jej ochranka nebo dokonce samotný kněz? Nezměnila se naše víra v úctu? A může vůbec existovat úcta bez víry a víra bez úcty?