Občas se mi stane, že něco čtu a zjsitím, že popisované vlastně znám. Ale dneska - dneska to přímo žiju. Sice vám to absolutně nic neřekne, ale já si to sem prostě musím opsat.
Citace je z Listů Nikodémových od Jana Dobraczyńského.
"Buď zdáv, příteli. Nejvyšší budiž s tebou..."
Ještě nikdy mě takto neoslovil. Také jeho úsměv mi připadal jiný než obyčejně: určený mně, přímo mně... On - hned jsem to vycítil - věděl všecko o Rút. Mohli mu to ostatně říci. Ale pochopil mou bolest lépe než kdokoliv jiný. Ostatní se ptají nebo vyslovují svou soustrast předem připravenými slovy. On neřekl nic. A pochopil jsem, že se mě na nic nezeptá. Ostatní dělají v mé přítomnosti smutné obličeje, abych jim uvěřil, že se jich ta smrt dotkla. On se na mne usmál - přímo radostně... Tak, jako kdyby nás spojovalo nějaké tajemství: zaklínadlo přátelství, o němž nikdo nezasvěcený neví. A je to zvláštní - ten úsměv mi nebyl proti mysli. Skanul na mě jako doušek vody na rty rozpukané horkem. Co znamená? Radost? Radost z čeho? Z toho, že Rút zemřela - a tak krutě zemřela? Chtěl jsem se vzbouřit - ale nedovedl jsem to... Proč se usmívá? Vždycky jsem ho podezíral, že není nejšťastnější tehdy, když uzdravuje, ale že by byl nejšťastnější, kdyby někdo přišel k němu a nechtěl být uzdraven...
"Vždycky jsem ho podezíral, že není nejšťastnější tehdy, když uzdravuje, ale že by byl nejšťastnější, kdyby někdo přišel k němu a nechtěl být uzdraven."
Pár dní nejistoty. Víš, viď? ;)
zirafa: Evidentně nejsem sama, kdo ten uryvek ma jako online reportáž ;)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.