Dolů

Vyrazili jsme s několika přáteli prodloužit si léto do teplých krajin.

Jednou jsme se takhle vraceli na základnu ze středověkého města vystavěného na 715m vysokém kopci, který se tyčí přímo nad mořskou hladinou. Zvolili jsme vcelku prudkou cestu, aby auto jelo samospádem a já nemusela moc řadit (ženská za volantem si všechno odůvodní, že?). Takže jsem na kopci auto odbrzdila a pak už se jenom řízeně řítla i s celou posádkou dolů do údolí.

Na zadním sedadle seděl člověk, který celou dovolenou nasával italská slovíčka jak houba, takže měl neustále slovník v ruce a všechno zaznamenával. Stále klesající serpentiny nás přivedly až k ceduli s nápisem Purgatorio. Ze zadního sedadla se ozvalo "Vítejte v Očistci!" To nás zaujalo. Prohodila jsem, že jsem opravdu zvědavá, co nás čeká za ním. Zajímavé bylo, že Očistcem procházela cesta opravdu dlouho. O to víc nás bavilo hádat, co přijde potom. Ale žádný z našich návrhů se netrefil, protože přišla cedule s nápisem Via della Croce (Křížová cesta). Tou jsme projeli vcelku rychle, ale už jsme si fakt netroufali odhadovat, co bude dál. Stejně bychom neuhodli. Na další značce totiž byl nápis Casa Santa - Svatá chýše. 

Když jsem to pak hledala doma na mapě, tak jsem zjistila, že Očistec i Křížová cesta byly pouze městské části Svaté chýše. 

A proč to píšu? Protože jsem při reálné cestě narazila na své vnímání světa popsané na dopravních značkách. Ježíš je cesta. Doslova.