Naposled

Tak dávno, že už ani nevím kdy, proběhla (snad dokonce tady na signálech) výzva ve stylu "kontaktuj kněze, který tě pokřtil a řekni mu, kam tě život zavál".

Přišlo mi to jako fajn nápad a tak jsem si jej vygooglila, protože jsem absolutně netušila, jestli ještě žije. Znala jsem jeho jméno a věděla, že působil ve farnosti mých prarodičů do roku 1991. Od té doby jsem o něm slyšela jen jednou - babička jej zahlídla někde na pouti, ale ani si nebyla jistá, že to byl fakt on. Podle googlu žil. Asi už byl na odpočinku, protože aktuální působiště se shodovalo s místem, kam chodí ti, kteří už potřebují něčí pomoc. Pohrávala jsem si s myšlenkou, že jej vyhledám tak dlouho, až jsem ji odsunula kamsi na konec priorit a následně na ni zcela zapomněla.

Ten den jsem v práci pořád koketovala s utkvělou představou, že mám ještě něco koupit. Něco, co nutně potřebuji a určitě jsem si říkala, že kvůli tomu pojedu domů přes město. Jenže jsem si za nic na světě nemohla uvědomit, co jsem to vlastně chtěla. Uplynula mi pracovní doba a já nabrala opačný směr než obvykle. Jela jsem do centra a pořád nevěděla. Nu což, tak si koupím zmrzku a pojedu domů. Tam určitě zjistím, co mi to chybí :-/ Vystoupila jsem v samém centru kousek od mé oblíbené zmrzlinárny. A protože jsem pořád ještě nevěděla, co to hodlám kupovat, tak jsem odložila zmrzku na později a ještě zašla do kostela, co je proti zastávce. Když jsem odcházela, zavadila jsem očima o nástěnku s ohláškami. Proč to čtu, když sem stejně nechodím a je mi úplně putna, jestli tady pořádají oheň na konec školního roku nebo ne? A v tom se to stalo. Vedle ohlášek bylo parte. Zemřel člověk, který mě křtil. Najednou ta myšlenka na vyhledání a kontaktování byla neuvěřitelně vidět. Smůla děvče. Kdy se naučíš neodkládat věci, které prostě nepočkají nebo aspoň ne tak dlouho, jak by se ti hodilo? Četla jsem parte a v hloubi duše tak nějak rezignovala na to, že bych mohla svou lenost ještě nějak napravit. A najednou jsem to uviděla - vždyť pohřeb je dneska! Jen škoda, že nebyl z Brna. Ale moment! Rozloučení bylo v jeho působišti, ale pohřeb je fakt v Brně! Kdy? No teď! Fakt teď. Vyběhla jsem ven. Na zastávce zrovna brzdila šalina, která jede přímo ke kostelu, kde ten pohřeb byl. Když to doběhnu, tak toho pohřbu většinu stihnu. Musím. Skvělý. Naskakuju. Teď ještě aby měl kdo vyzvednout kluky, protože já to nedám. Sotva mě doběhly mé plíce, které se asi zapomněly v kostele, mi zvonil mobil. Manžel. Že už jede z práce, plánovaná porada odpadla. Jupíííí! Vyzvedne kluky a já se nemusím honit. Dík! Přijela jsem do kostela, když zrovna končilo evangelium. Poprvé a naposled jsem slavila eucharistii v přítomnosti kněze, který mě kdysi vnořil ve Jméno. Škoda, že jsem mu nestihla poděkovat. Snad mě slyší. Jak teď asi vypadá? Vybavuji si jej jen v útržcích vzpomínek. Přece jen odešel z farnosti v době, kdy jsem teprve měla jít do školy.
Spolu s ostatními jsem vyprovodila tělo zemřelého před kostel. U dveří stáli ministranti a rozdávali obrázky s jeho podobenkou. Zajímavé. Jak věděli, že jsem přemítala, jak ten pán vypadá?!

Když už jsem nemusela honem domů, rozhodla jsem se prokázat tu poslední (z mé strany vlastně jedinou) službu lásky a doprovodit tělo otce Josefa až k rodinné hrobce. Jela jsem MHD na ústřední hřbitov vyzbrojená telefonickým návodem od kolegyně, kde že je brána, u které je sraz. Jasněže jsem se ztratila. Jasněže jsem měla zpoždění a jasněže jsem propadala pocitům marnosti, že je nikdy na tak obrovském místě nenajdu. Dneska ses už mnohokrát ukázal jako borec. Dokážeš zařídit, abych tu nebyla zbytečně?! Srdce mi poskočilo radostí, když jsem zjistila, že nejen já měla zpoždění, ale že se smuteční průvod právě řadil pár desítek metrů přede mnou.

A tak jsem nikdy tomu pánovi nepoděkovala z očí do očí. Ale věřím, že můj dík vyjádřen být měl a taky byl.