sanin občasník aneb co mě nenechá klidnou

Nad komentářem odjinud

12. 1. 2018 8:20
Rubrika: Nezařazené

Místo lamentování bych uvítal svědectví o manželském soužití, které by nás mladé inspirovalo a dodávalo nám odvahu a síly.

 

To je věta, která se objevila v jedné diskusi tady na signálech. Záměrně neuvádím u kterého článku, protože mě vede k naprosto volné asociaci s článkem nijak nesouvisející.

 

Vdávala jsem se před skoro 11 lety. Měli jsme tehdy štěstí na mladého kněze (prakticky našeho vrstevníka), který nás velmi zodpovědně provedl předmanželskou přípravou, kterou spíš nazýval obdobím rozlišování, zda je svatba dobrý nápad. Přesto a možná právě proto, že byl jen o málo starší než my, jsem si před ním často připadala divně. Říkala jsem si, že na mě musí koukat jak na zamilovanou trubku, co nedohlídne na délku vlastní paže. Nejvíc to asi vygradovalo, když jsme probírali část slibu, kde se říká "až do smrti". Vzpomínám si, jak jsem se s ním tehdy pustila do křížku, že bráno z čistě jazkového hlediska přece manželova smrt neznamená, že se můžu znova vdát, protože nebylo řečeno, že to zachovám do jeho smrti a pak padla (o svojí se nezmiňuji, protože po ní se asi vdávat podruhé nebudu). Došlo tehdy k jakési výměně názorů, která skončila mou kapitulací, protože mi jednak naskočila varovná kontrolka "vypadáš jak trubka" a druhak jsem si nepřipadala tolik schopná diskuse, abych mu vydržela oponovat moc dlouho. Tehdy jsem se rozhodla, že až vydržím v manželství 10 let, tak toho kněze vyhledám a zeptám se ho znovu.

 

Po deseti letech jsem jej hledat nemusela, jsme od té doby v kontaktu tak nějak průběžně. A stalo se, že jsem přijela k němu na faru v době, kdy připravoval nějaké snoubence. Přizvali mne ke stolu ve chvíli, kdy probírali kompetence v rozhodování. Chtělo se mi strašně, ale strašně smát, když vypustil z pusy něco ve smyslu, že se může stát (a velmi brzy), že ti dva narzí na něco, v čem se neshodnou. Ta slečna se podívala na svého snoubence, on ji něžně chytil za ruku a s odhodlaným výrazem "to se nám nestane" koukali na toho kněze. Zacukaly mu koutky a odvrátil pohled od nich ke mně. Tehdy jsem úplně viděla sebe a svého snoubence před deseti lety. To se nám nestane. Jsme mistři kompromisu. No stalo. Mnohokrát. A tahle situace přišla přesně v době, kdy jsme něco podobného řešili. Bylo potřeba zaujmout stanovisko k podstatné záležitosti. Já si sama netroufala rozhodnout a manžel mlčel a nechával to na mém uvážení. Asi bych měla být jeho důvěrou polichocená, ale v dané chvíli mi to připomínalo spíš laxnost. Kompetence v rozhodování.... :-)

 

Hodně jsem pak přemýšlela o tom, co by pro mě byly podstatné informace, kdybych měla tou přípravou procházet znovu. Co jsem v předsvatebním okouzlení nevnímala? A co bych naopak dneska zasklila? A tak slovo dalo slovo a je mi umožněno na dalším kole příprav snoubenců u téhož kněze nějakou formou být. A je to hukot. U prvního setkání jsem přemýšlela, jestli jsem byla celý ten rok setkávání a rozlišování sjetá nebo blbá, že jsem měla odvahu (nebo spíš drzost) do toho jít. Vždyť je to tak veliký! Tak přesažný, tak.... U druhého setkání jsem nahlédla, že nebýt obrovské milosti a podpory shora, tak jsem to už dávno vzdala. Jenže takhle mě to pořád nějakým způsobem naplňuje a vlastně baví.

Ani náš vztah se nevyhnul rutině, všednosti, šedi, sporům, nedorozuměním, pocitům samoty i ponorky. Ani naše děti nejsou bezproblémové. Ani naši rodiče nezůstávají pořád mladí. Ani naše těla už nejsou štíhlá a pružná. Ani smsky nejsou plné něžných slov. Ale pořád je to životní program hmatatelně podporovaný samotným Bohem, kterého jsme do něj ve slibu ostatně přizvali a on pozvání neodmítá.

 

Ale abych se vrátila k té úvodní větě. Jak vypadá svědectví o manželství, které inspiruje a dodává sílu? A existuje takové manželství? Je víc inspirující slyšet, že po 30 letech je to pořád sluníčkové a nebo slyšet, že je to už zase sluníčkové? Nebo že už je 5 let pod mrakem, ale držíme se, aby nepršelo a jde to? Nebo že je to strašný, všude tma, lezeme si na nervy, ale noc přece netrvá věčně a tak čekáme na svítání? Je naše manželství přes všechny problémy inspirativní pro mladé, aby do toho šli a nebáli se? A může nějaký vztah vůbec inspirovat s čistým svědomím? Přece jen - nikdo mimo našich dětí s námi nežije, takže všichni krom nich dostanou takovou iluzi, jakou sami vypustíme ven. Co s tím?

Zobrazeno 3568×

Komentáře

bumik

v povolání do manželství věřím, protože jsem ho zažila sama na sobě. Protože mi Pán ukázal - tohle je on, tvůj manžel, ten kterého jsem pro tebe vybral navždy. Ta trvalost mě právě neděsí, vnímám to jako Boží obětí :) Protože mám jistotu, že ten kterého mi vybral a dal je přesně ten, se kterým to navždy zvládnu. A to jen díky pomoci od Boha to zvládnu, ne ze svých sil. A ještě jedna moje myšlenka - nelíbí se mi, když někdo říká, že manželství je o kompromisech. S tím fakt nesouhlasím. Možná nerozumím dobře slovu kompromis, myslím že to je proti svému přesvědčení se něčeho vzdát. Spíš mám ozkoušeno, že né kompromis, ale změna sebe samy pro dobro manžela, pro jeho samotného... Nevím jak to popsat. Prostě ne popřít sebe, ale přijmout toho druhého, názor, potřebu. Protože to naplňuje.

bumik

obětí nebo objetí nebo prostě že mě tím hmatatelně Bůh objímá..... ach ten češtin. za všechny chyby se předem omlouvám a dodávám, že jde o obsah, ne formu ;)

Zobrazit 22 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková