Tam, kde se Hospodin stará

Nechci tento text psát pod hlavičkou ŽMM, jakkoli tam patří. Prostě proto, že jej cítím jako "svůj osobní" a ne jako komunitní, byť by právě tam asi měl být.

Loni jsem usoudila, že by se společenství ŽMM mělo konečně taky ve velkém vidět živě a ne jen přes písmenka. A tak jsem všechny sezvala na pouť do Kostelního Vydří. Bylo to fajn, ale tak náročné, že jsem řekla, že víckrát ne.

Pak přišla @zirafa, že kam pojedeme letos. Potom @terre-eau, že se blíží září a kam bude pouť. A obě do mě hučely tak moc, že jsem šla za o. Janem, který nás loni doprovázel, abych se jej spíš v žertu zeptala, jestli jede letos zas. Čekala jsem, že mě pošle k šípku, ale on vytáhl diář - že prý jasně, najdeme nějaký zářiový termín a bude rád putovat s námi. Začala jsem mít dojem, že není cesty zpět.

A tak nastalo období výběru lokality, aby to všichni měli pokud možno daleko a nikomu nebylo líto, že musí jako jediný dlouho cestovat. Pak se shánělo ubytování pro ty, co musejí (překvapivě) daleko cestovat. Následně první výlet s zirafou na osahání cesty na vlastní (kočárková) kola. Nadšení z přírody, dobrý pocit ze společného dne a jasné NE podle mapy zvolené trase. Jako dobrý, ale dlouhý. S mrňatama nereálný. Pak smska od o. Jana - děvče, asi v tom termínu budu muset do Německa. Chce se Ti nepanikařit? Ono by se chtělo nepanikařit, ale jak to udělat?!

Události nabírají rychlý spád. Domluva s jiným knězem - pojede rád, ale do cíle (hluboko v lese) se musí dopravit autem, protože má po operaci kyčle a moc toho neujde. Další výlet do cílové destinace a pokus o cestu z jiné strany. Přijíždím do, podle mapy, vybrané vesnice (tam přece zaparkujeme, ne?) a zjistím, že i kdybych tam odstavila jízdní kolo, učiním ji neprůjezdnou. A tak vlezu do prvního otevřeného stavení - pan domácí se chvíli rozhlíží a pak řekne "přece tady, já vám tu louku poseču a může vás tu stát, kolik chce!" Nevěřím vlastním uším. 

Vydávám se na další verzi cesty. Je hezká. Relativně krátká (tedy vhodná pro mrňata), ale nudná až hanba. Asfaltová silnička a vlevo smrková monokultura, vpravo též. Chybí byť jen jediný bod, kterého se jde chytit. Navíc v 1/3 cesty závora. Sem kněze s autem nedostanu.  Dojdu k ní a potkávám ženu, která žasne nad tím, kolik s sebou mám dětí (3 svoje a 2 půjčené). Dám se s ní do řeči a ona že klíče od závory má paní ..... a rovnou vytahuje mobil a dává mi její číslo. Hospodin se stará. 

Jenže co s tou cestou? Za takovou nudu mě zúčastnění roznesou na kopytech. Jedu na faru za o. Janem, který stále neví, zda jede do Německa nebo na pouť. Čeká na jednu smsku a ta si dává na čas. Usedáme nad mapu a on konstatuje, že jsem vybrala úplně jiné cesty, než zamýšlel on. A posílá mě na třetí průzkum. Tedy další víkend sedám do auta a jedu znova testovat na vlastní kolečka. A nacházím nezapomenutelná místa s obrovským výhledem do krajiny, ideální vzdáleností i terénem. Jsem nadšená. Parkování pro větší množství aut mi na svém pozemku slibuje jiný vstřícný člověk. Nicméně sem motorizovaného kněze nemám šanci dostat. Znovu se potkávám s o. Janem a ten mi jen tak mezi řečí říká, že se rozhodl - jede s námi.

Přichází září a s ním déšť. Nemám mokrou variantu. Hypnotizuji předpověď počasí. 8 dní předem mi @zirafa posílá screen předpovědi pro danou lokalitu. Stále déšť, v den pouti jasno. Vtipkujeme na téma síly modlitby ŽMM. 

Den před poutí. Mraky se vážně protrhly a mokrou zem laská podzimní slunce. Jedu poděkovat člověkovi, co nám sekl louku k parkování a na kterého nemám mobil. Je těžké mu říct, že ji sekl zbytečně, protože jdeme odjinud. Hezky si popovídáme, asi milionkrát se omluvím a poděkuji. Odjíždím. Volám tomu druhému, co slíbil azyl našim vozům. Má vyplý telefon. Za hodinu taky a ráno též. Tedy se bleskem rozhodnu a jedeme na tu "zbytečně" posečenou louku. Majitel nás s radostí vítá. Hospodin se stará. 

Vyrážíme v docela velkém počtu na tu nudnou cestu monokulturou s vidinou odbočky na tu hezčí variantu, která není daleko a kde budeme slavit mši. Monokultura šokuje. Je na ní tolik červených mochomůrek, že barevnější a rozmanitější krajina v tu chvíli snad neexistuje. 

A závěrem? @Kili přiveze obří spoustu oblečení po svých synech volně k rozebrání. Přijedu totálně vyčerpaná domů a odpadnu. Ráno mí kluci hlásí, že potřebují vyprané ponožky a trenýrky. Panika. Ve víru stresů posledních dní jsem je zapomněla vyprat. V zoufalém hledání s ještě slepenýma očima spánkem kopnu do pytle od Kili. Převrátí se a vypadnou z něj čisťounké darované spoďáry i spousta svrchního oblečení. Když se Hospodin stará, tak do nejjemnějších detajlů.