sanin občasník aneb co mě nenechá klidnou

Nádech

8. 6. 2017 11:00
Rubrika: Nezařazené

Jsou dny, kdy se na člověka všechno valí. A jsou týdny, kdy se takové dny řetězí.

Před několika lety jsem dělala záchranářskou licenci. Mj. jsem musela vyndat figurínu z pětimetrové hloubky. Neměla jsem brýle a vidění tedy bylo vodou dost zkreslené. Nádech a ponor. Tempo, přivydechnout, tempo, polknout, tempo.... rozmazaná silueta panáka se blížila v nejasných konturách. Vzduch docházel, v hlavě hučelo. Už byl na dosah, poslední kopnutí a držím jej. Sice konečky prstů, ale držím. Veškeré ohledy stranou. Bojuju o život. Figuríny i svůj. Přece ho tam nenechám. Ale musím ven. Táhnu jej za hlavu, kopu směrem ke světlu a silou vůle nutím plíce ještě chvíli vydržet. Opakuju si, že nádech by nebyl úlevný, ale smrtící. Kolik kopů ještě? 

Po dvou letech se licence obnovuje. Jiný bazén, jiný instruktor, stejných pět metrů. Tady ale není figurína. Instruktor se osobně zanořuje na dno a čeká tam na mě. Jiná technika zanoření. Sjíždím ke dnu po nohou. Pak obrat, vyplavat vpřed. Chytit chlapa z masa a kostí, takže hezky vzorově pod ramena, zaplout pod něj, naklopit si ho. Myšlenka na dlouhou cestu nahoru. Přemýšlej! Jsi na dně. Mohutný odraz a v příští vteřině oba volně dýcháme a já na jakési vlně euforie táhnu bezvládného figuranta ke břehu. Vyskočit, rozhoupat, vytáhnout, resuscitovat. 

 

Snažím se tu chvíli odrazu ode dna nezapomenout. Vzít si z toho do dalšího života, že není nutné bránit se pádu na dno, protože se od něj dá odrazit. A dobrý Bůh mě učí, že když dám poslední sílu do odrazu, tak mi k hladině vždycky pomůže. Důvěřuj. Důvěřuj, že na cestu zpátky nepotřebuješ víc síly než na ten odraz. 

Řetězily se mi teď ne dny, ale týdny vypjaté až na hranu snesitelnosti. Do postele jsem padala zbitá jak pes, abych pak únavou nebyla schopná spát. A potom všechno v jeden den. Zrušení vytoužené dovolené; další úraz v rodině vyžadující naše zapojení do péče; manželova nová zakázka v práci, na které bude sedět nonstop, aby zvládl termín; neprodloužení mé smlouvy v práci; problém u syna ve škole. Všechno během dvaceti hodin. Další probdělá noc. Kde je to dno? Odkud se konečně půjde odrazit? Zmateně sahám kolem sebe a přemýšlím, jak je k němu ještě daleko. Kde mám osobní hranici dna? 

Druhý den jdu do práce spíš po paměti. Moc si tu cestu nepamatuji, chovám se jak robot. Telefon. Paní Jano, jsme domluvené na pondělí, ale nemůžete se za mnou radši zastavit dneska? Rezonuje mi to v uších. Můžu, jasněže můžu. Zavěsím. A pak mi dojde, že jsem si ráno ani vlasy neumyla. Panika. Jsem v kanceláři - tady ze sebe asi krasavici, co má udělat dobrý první dojem, nevytvořím. Zkouším zazvonit v kadeřnictví, co sídlí naproti. Nikdy jsem tam nikoho neviděla. Provozní doba dle tel. domluvy. Paní otevře a zve mě do místnosti, co připomíná spíš útulný pokoj než kadeřnictví. Vaří mi kávu, myje vlasy a masíruje hlavu. Odpočiňte si. Vypadáte, že to potřebujete. Jéje, co byste mi platila? Vždyť jsme tu sousedky! A víte co? Stavte se za dva týdny a lehce to přestříháme, aby se to líp upravovalo, co vy na to? Víte, já tady nikomu neotevírám. Mám svou klientelu, stříhám pro radost. Neživí mě to a ani nechci, aby živilo. Chci si to tu s klienty užít. Můžeme si tykat? Ani nevím, co mě to napadlo vám otevřít. Normálně to nedělám.

Vracím se do kanceláře odpočatá. Upravená. Dojatá vstřícností ženy, kterou jsem nikdy dřív neviděla. Dneska mě čeká samá manuální práce. Rozdělávám ji na stole, do sluchátek pouštím spíš náhodně zvolený záznam z archivu ČT. Hudba, která se zarývá hluboko do duše. Literatura a myšlenky, které odvádí od současného stavu mojí duše. Že by to už byla cesta nahoru? Odraz v momentě zaklepání na kadeřnictví?

Odpoledne setkání s majitelkou hlasu z telefonu. Jéje Jani! Samo nebe vás posílá. Víte, jak dlouho už hledáme člověka s vaším vzděláním a praxí? Můžete nastoupit už v červenci? A nebo víte co? Užijte si poslední prázdniny a uvidíme se v září. Akorát kdyby hořelo, budu volat dřív. 

 

Vyčerpaně padám na břeh a nechávám se hřát sluncem. Pokojně usínám.

 

Zobrazeno 2032×

Komentáře

Eliška88

Super...

dobryczlovek

Perfektně napsané, dojemný scénář. Střih nebudu komentovat, ten jsme neviděli :-D

Zobrazit 13 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková