Dneska jsem nenadále odešla z práce velmi, velmi brzy. A protože jsem měla domluvené hlídání až do odpoledne, musela jsem nabytou svobodu patřičně využít. Modlím se, ať potkám někoho, koho jsem dlouho neviděla.
Jdu městem a vidím dům, v němž pracuje kamarádka, která je momentálně na mateřské. Tedy jí volám, zda nechce jít ven. A ona že není ve stavu někam chodit, protože se jí dneska stalo něco hodně bolavého a že jestli chci, mám přijet. Aspoň na trable nebude sama. Tak jedu. Přemýšlím, co mě to napadlo jí vůbec volat, když jsem ji neviděla několik měsíců a asi bych si na ni ani nevzpomněla, kdybych neviděla to její pracoviště.
Sotva k ní dorazím, vibruje mi mobil se smskou, na kterou už čekám hezky dlouho.
Večer přijdu do práce a potkám spolužáka, se kterým jsem prožila základku v jedné lavici. Má dvě děti a vyrostl do krásy.
Za dvacet minut zírám do povědomé tváře, která se najednou rozzáří poznáním "Jani, seš to ty???". Můj historicky první zaměstnavatel. Chodila jsem k němu na brigádu po prváku a druháku na střední. A jeho žena. Ta tam tehdy taky pracovala.
Poučení zní: když nechceš celý den odpovídat jak se máš posledních několik let, nemodli se, aby ti Bůh poslal někoho, koho jsi dlouho neviděla.
A pak že Pán nedává měrou vrchovatou, když ho prosíme ;)
Jo, ta trpělivost.... On ji má nekonečnou, já dost malou... Snad bude lépe, nebojte, ženy :) ;) +
Pan Boh ma veru zmysel pre humor, stretavam sa s jednym chorym starym panom a som mu butlavou vrbou. on mi vzdy donesie cokoladu, vacsinou nejaku nie uplne kvalitnu ani nie uplne chutnu. Dnes som cestou na stretnutie s nim rozmyslala, ze mam chut na Milku. Hadajte co doniesol :)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.