Už delší dobu si pohrávám s myšlenkou povrchnosti. Zaslechla jsem v rádiu jednu paní (jméno záměrně neuvádím), která tvrdila, že současný svět je velmi povrchní. Pak to rozebírala dál, že kdyby nebylo povrchnosti, nebylo by tolik psychických problémů....
Nechci zaujímat stanovisko k jejímu názoru. Jenom mi to tak nějak přihrálo tu myšlenku, co to vlastně je.
Z logiky věci je to něco, co nejde do hloubky, pod hladinu. Rybník se romanticky leskne, ale pod hladinou je kde co. Je tam život, ale taky staré harampádí a možná i nějaká ta mrtvnola. Znamená to snad, že jít pod povrch - do hloubky, znamená odfiltrovat to hezké a hledat, co se pod pozlátkem skrývá? A kdy je vlastně pozlátko dostatečně oloupané? Kdy je to dřeň, nikoli jen další povrch jako slupka u cibule?
Jak se dostat pod povrch? Hledat motivace? Nedávat na první dojem?
A kdy se naše snaha nebýt povrchní změní ve šťouravost?
A nejsou situace, kdy je lepší povrchní být, protože stará moudrost praví, že co oči nevidí, to srdce nebolí (a tedy nezraňuje zbytečně)?
Co myslíte?
Člověk, který je na povrchu a přitom VÍ, že je na povrchu, se většinou dovede dobře olrientovat i v 3D.
Kdo si myslí, že je v hloubce, a přitom je na povrchu, je dezorientován. To musíte znát i z bazénu.
To je to, že berete povrch jako něco nedostatečného, jako něco co se musí neustále obhajovat.
V periskopové hloubce o které je řeč není na koukání nic úžasného je to jednotvárná masa vody.
To o co vám jde není hloubka, ale dno. A ve skutečné hlubině (propasti) musíte projít tou tmou, kde není žádná orientace. Hloubka vás rozdrtí, to znamená, že už nejste normální, a na hladinu jak asi víte je z velkých hloubek cesta dlouhá (dekompresní nemoc).
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.