Nenacházím slov k nadpisu

...ale o to jasněji se mi v hlavě rýsuje samotný text.

Je tomu tak dva nebo tři týdny, co jsem tady psala svoje postřehy z práce s mentálně postiženými. Zmiňovala jsem tam tehdy holčinu, která na mě zapůsobila svojí rozhodností, stylem komunikace, kdy rozhodně nepřipouští diskusi ve věcech, ve kterých má jasno.

Ta dívka obvykle plave s kolegou, protože patří do toho motoricky zdatnějšího družstva, takže já se s ní až tak často nepotkám. Tehdy to vlastně bylo první setkání a velmi mě oslovilo.

Dneska bylo druhé. A velmi mě vyděsilo.

Podotýkám, že všechno, co tu teď napíšu, jsou pouze mé osobní postřehy, protože o ní nevím vůbec nic. Neznám její rodinu, zázemí, školní prospěch, životní zkušenosti. Znám jen její křestní jméno a to, jak na mě působí.

Dětí přišlo relativně málo a pracovaly moc hezky. Věděly, že když máknou, čeká je na konci odměna, kterou ještě nikdy nezažily. Tedy nám dělaly radost jak se jen dalo. Odvážně se pouštěly i do věcí, z nichž mají obvykle strach, jen abychom si s kolegou to překvapení nerozmysleli. Tedy jsme opravdu chtěli dodržet slovo a dětem nachystali trochu adrenalinu. Přes celý bazén jsme natáhli lano, které dítě ležící na velké disce drželo, já mu asistovala s rovnovánou (jejich věčný boj) a kolega předvedl, že ty svaly nemá na parádu a co nejrychleji nás tím lanem přitahoval. Děti šílely radostí. Nutno říct, že se kolega vytáhnul a předvedl opravdu neskutečnou sílu a rychlost, s jakou nás nechával doslova letět bazénem. A pak přišla řada na tuhletu holčičku. Měla strach na plovák nalehnout, ptala se, jaké to bude. Co na to říct? Odpověděla jsem jí, že uvidí, protože mě nic výstižnějšího fakt nenapadlo. Jak popsat něco neznámého člověku, od kterého netuším, co přesně provede jeho tělo a on to neví taky? Pro mě jsou to rozhodně nervy, obrovské fyzické vypětí (přece jen mám pod sebou několik metrů vody a musím udržet téměř dospělého člověka se špatnou stabilitou), ale co pro ni? Já fakt nevím. Vycházela jsem jen z toho, že ostatní reagovali velice pozitivně, tak jsem doufala, že jí se to bude líbit také. Jenže to jsem si naběhla. Holčina mě zdupla, že "uvidíš" není odpověď a že si rozhodně nepřeje, abych s ní takto mluvila. Nu co mi zbylo? Pověděla jsem jí, že nic jiného jí v danou chvíli říct fakt nedokážu. Tedy se s tím spokojila a nalehla. Jen co se dalo lano do pohybu, roztáhla pusu do širokého úsměvu a radostně křičela, že je to nejlepší věc na světě, že je rozhodně lepší než láska. Oponovala jsem jí. A tím se jí rozvázal jazyk. "Myslíš?! Ty si myslíš, že jsem hloupá?" "Ne, to jsem neřekla. Jsi bystrá" "Jsem hloupá. Nezasloužím si lásku. Ale mám aspoň tohle" "Co to říkáš? Každý je někým milovaný. Láska se nezasluhuje, ta prostě je." "Ale ne pro mě. Já jsem nejhorší člověk na světě. Víš to?! Víš, že já jsem nejhorší????"

V té chvíli jsem si uvědomila, kolik bolesti v sobě ta dívka má. Měla jsem 25 metrů na to, aby mi dala nahlédnout hlouběji. Nemám vůbec žádnou možnost ty lidi potkat mimo vodu. Ani v šatně ne. Možná se o ní nikdy nic víc nedozvím. Ale vím, že ta citovaná paní v minulém článku měla pravdu - já jim tu lásku dát musím, protože minimálně tahle holčička po ní strašně touží. A já mám tedy hodně o čem přemýšlet, protože tohle rozhodnutí vyvolává spoustu otázek, které si musím vyřešit sama. Mám právo nabourat jí její hodnoty tím, že jí budu jasně ukazovat, že pro mě hodně znamená? Nerozhodím ji, místo abych jí pomohla? Můžu si něco takového dovolit, když ji letos uvidím ještě odhadem osmkrát a pak až zase v září?

Máte-li někdo s něčím podobným zkušenost (myslím tedy má dilemata k řešení), napište mi prosím. Budu Vaše postřehy brát jako další úhly pohledu, které jsou mi momentálně skryty a třeba mi nějak seskládají mozaiku poznání jak na to, abych neublížila, protože to rozhodně nechci. Nejsem psycholog ani pedagog. S touhle partou pracuju výhradně v rámci svých kompetencí, tedy pohybové výchově ve vodním prostředí a je vidět, že se zlepšují. Ale pouštět se do oblasti duše.... mám prostě strach. Jenže zase kdo, když ne já?