sanin občasník aneb co mě nenechá klidnou

Časem

15. 12. 2015 11:33
Rubrika: Nezařazené

Věděla jsem, že mi nějak došly nápady, co sem psát, ale že jsem (mimo jednoho kuchyňského výkřiku) něco napsala naposledy v srpnu, to mě překvapilo.

Když jsem polobydlela s Vojtou v našem tehdejším 0+0, což byl miniaturní pokojíček postavený na dvorečku jeho babičky, byla to moje první zkušenost s "vlastní domácností". Hrozně jsem si užívala, že nedělní oběd může být klidně v pět odpoledne a můžou to být třeba nudle s mákem. Nebo že můžu snídat v posteli a nikomu to nepřijde divný. Pořád nade mnou ale visela představa babičky, která čas od času přišla ten náš kutloch zkontrolovat a její hláška "Vojto, máš tam ty flašky" vešla do dějin (tzn. máš v bedně pod umyvadlem sešlapané petky už druhý den - odnes to do kontejneru). Pořád jsem se snažila na naše bydlení dívat očima někoho jiného a předcházet tak konfliktům.

Po svatbě jsme nějaký čas žili u našich a tam jsem razila heslo "koho chleba jíš..." a tedy jsem rozhodně neměla tendence cokoli upravovat podle svého.

Změna přišla až s naším bydlením. Můj táta razí heslo, že vymalováno musí být bílou barvou, protože jinak je prostor moc malý a tmavý. Nábytek musí být z lamina v globus designu, aby byl levný. Mamka zase trvá na tom, že tradice se mají dodržovat, i když nevíš proč. Takže na Vánoce musí být aspoň 15 druhů cukroví a ryba, která stejně nikomu nechutná.

Brala jsem jako takovou malou osobní revoltu, že jsme si dům zařídili bez ohledu na to, co tomu kdo řekne zvenčí. Takže v ložnici máme jednu stěnu tmavě hnědou, ostatní béžové. Jídelna je béžovozelená. V kuchyni mám tmavou pracovní desku a bílá dvířka (neblbni, tak malej prostor a ty tam dáš tmavej nábytek). Ke střešním oknům jsem si dala záclony (do sádrokartonu se nevrtá, nedávej tam ty garnýže!), zábradlí na schodišti má dřevěné sloupky a madla, výplet je ze sítě (ses zbláznila, bude to jak na fotbale). Uvědomila jsem si, že jsem na zařizování domu opravdu koukala jak na revoltu. Co šlo udělat na truc, to udělané bylo (třeba červené dveře, černý radiátor přes celou stěnu v kuchyni, červeno-modro-bílá koupelna). Pravda, náš byt dokopal mé rodiče k tomu, že pochopili, že strop nemusí být nutně bílý a že sítě na zábradlí zas nevypadají tak blbě. Sice ještě nerozdýchali fakt, že mi ve schodech stojí malířský stojan a na něm obraz z hypermarketu, ale co už :)

 

Když jsem jim měla oznámit třetí těhotenství, byla jsem moc ráda, že to děti udělaly za mě a nemusela jsem tomu prvotnímu šoku čelit já (tři děcka?!). Říkala jsem si "jo, tři a komu se to nelíbí, ať se nedívá". To byl vlastně první okamžik, kdy jsem si uvědomila, že o mém životě rozhoduju já a manžel, nikoli rodiče, sousedi, farnost. A tak jsem to letos dokázala. Na mamčin dotaz ohledně pečení jsem oznámila, že jsem skončila. Mám hotové perníčky, vanilkové bochánky (s rohlíčkama se plácat nebudu, kolečko je taky tvar), upeču štolu, protože ta je u nás stejně nejoblíbnější a hotovo nazdar. Na Štědrý den uvařím rybí polívku, kterou máme všichni moc rádi, ale jinak udělám k salátu buď sýrové závitky (viz recept tady minulý týden) a nebo řízky. Uvidím, s čím se mi bude chtít patlat. Mamka na mě chvíli zírala s otevřenou pusou. Svůj monolog jsem zakončila "Advent mám ráda, takže si jej chci vychutnat, děti se bojí, že přehlídnou kost i v krávě, takže nehodlám na svátky koukat na kyselý ksichty, že jsou tam kosti a tak jsem naznala, že jaký si to udělám, takový to bude a já to chci takhle. Navíc mě v tom mažel podporuje, tak co." A v tom mamce čelist zase zaklapla, chvilku koukala z okna a pak řekla, že mám vlastně pravdu. Proč se honit, aby bylo, když být nemusí? A zase hezky uklidila ten pytlík s moukou, který měla připravený na linecké a zeptala se, jak se dělají ty závitky :)

A tak jsem svým uvědoměním si své vlastní role asi naučila i mamku, že to, co okolí předpokládá nemusí být vždycky splněno za každou cenu. A mám z toho velikou radost. Jen uvidíme, co řekne taťka netradičnímu menu  :)

Zobrazeno 7555×

Komentáře

Marteo

A přitom je to tak osvobozující!
(Pro mě to je určitý druh rebélie, protože o mě platí, že "je to rebel!" :-) )

sashka

:) Ja ďakujem Pánu Bohu za to, že mám rodičov, ktorí úplne nežijú spútaní predstavami, čo by sa malo/nemalo, len výnimočne sa niečo také objaví. Je to ale krásny pocit, keď si človek môže robiť veci ako chce - mňa snáď dennodenne teší to, že poháre a šálky už nemusím mať v skriniach nalinkované a vždy na to istom mieste, je v tom chaos a obom nám vyhovuje. :)

Zobrazit 11 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková