Jela jsem si takhle v šalině a přistoupila telefonující paní. Bylo jí odhadem něco malinko pod sedmdesát.
Klasika. Jednostranný hovor, který slyší celá šalina: ....jo, teď su v šestce...ne, jedu k tomu doktorovi... jo, já vím, že musím přesedat.... no mám čas, tak asi počkám na tu P6, co jezdí místo vlaku.... jo, ta staví až na nádraží a to pak dojdu....a máš se?...ne, nakonec nepřijedeme, je vedro..... Tak jo, já tě neslyším, budu končit....čágo belo! Měj se!
Čágo belo šílenci.... to je takových kolik? Aspoň 20 let od doby, co tenhle pozdrav Terezy z Hitparády zněl z každého zákoutí? :)
pointa?
Antonín Šimek: Žádná. Jenom mě ten závěr překvail. Nečekala jsem to. Ne vždycky píšu články s pointou ;)
Dnešní doba je plná paradoxů a překvapení.
V Praze či v Brně jsou tyto maličkosti spíš pohoršujicí a lidi si na ně ne a ne zvyknout . . .
V zahraničí je to součást každodenního života a nikdo se nad tím nepozastavuje. Při tom tam člověk zažije dost zajímavé kousky.
Jinak díky za vzpomínku na mládí, tuhle hlášku (Čágo bélo šílenci) jsem už dlouho nikdy neslyšel :-D
Tofl: Myslím, že mě ta paní nepohoršila. Právě naopak :) Kdyby tu hlášku nepoužila, vůbec bych ji asi nezaregistrovala a zapadla by do davu těch, které člověk za den potká. Ale takhle začala velmi mile vyčnívat :)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.