To byl zase víkend.

Tentokrát žádné pseudomoudré řeči. Tentokrát svědectví o tom, jak Hospodin čeká, kde ho nečekám.

Vypravila jsem se na víkendové volno (tedy nechala jsem doma děti, manžela, starosti a nepohodlné boty). Vybavila jsem se knížkou na čtení, rozháčkovaným pončem a klubkem příze, texty ke korekturám, kartáčkem na zuby a náhradním prádlem. Jela jsem dotiž do Val. Klobouků dělat chytrou. A počítala jsem s tím, že když mám dělat chytrou na hodinu a vyhradila jsem si na to celý víkend, budu se děsně nudit, tak udělám děsné práce, na kterou doma nezbývá čas. Jenže Klobouky překvapily a ač jsem tam jela s tm, že tam znám jenom místního kaplana, bylo kolem mě najednou tolik lidí, že jsem háčkování ani nevytáhla z kufru (tedy kufru auta, ne že bych těch pár věcí táhla loďákem). Navíc jsem ještě během dne do kufru dala láhev vína, kterou jsem za své dělání chytré dostala (děkuji organizátorům, bylo to milé a moc jsem se těšila, až ji s manželem otevřeme).

Závěrečná část programu patřila chválám. Původně jsem tam neměla namířeno, viděla jsem se spíš někde na louce s tím háčkem v ruce, ale pak jsem si vzpomněla na myšlenku, která mě už delší obu provází: My lidé si neumíme představit, že bychom mnohé věci nedělali. U modlitby si to ale umíme představit velice dobře. My se nemáme k modlitbě nutit, my si ji musíme dovolit. A tak jsem si ji dovolila. Několikrát za večer sice šťoural ten hlásek uvnitř a nabýval na síle. Napřed do mě ryl, že bych měla jít, protože kaplan má na večer nějaký program, tak ať mě stihne pustit na faru a nemusím spát pod autem, pak zas že bych se měla vrhnout na ty texty ke korektuře, co si tak hezky vezu. Když neuspěl, zkoušel mi vnutit představu, jak to pončo bude hezký, jestli ho doháčkuju. Měla jsem na to dva argumenty. První, že si musím modlitbu dovolit a v hlavě mi zní důvody, proč ji zakázat. Tedy zamítnuto. Chci si ji dovolit. A druhý a ještě pádnější - odpoledne přišel Hospodin tak, jak jsem jej fakt nečekala, tak teď můžu přijít já. Dlužím mu návštěvu. Odpoledne totiž probíhala modlitba se zástupnou omluvou. A po ní zněly písně chval. Klečela jsem v kostele, měla zavřené oči a myslela na moje kluky doma, na to, jak je od nich všech hezké, že mě vyženou na víkend s tím, že se o sebe postarají a já si mám udělat volno a nabrat sil. A když jsem oči zpátky otevřela, zjistila jsem, že na obětním stole se bez nějakých doprovodných zvonících jevů ve vší tichosti objevila monstrance. Pro mě v tu chvíli nečekaná radost. Člověk otevře oči, a ON TAM JE!

Ráno jsem měla odjíždět někde kolem osmé, abych s pořádnou rezervou stihla mši na půli cesty domů ve farnosti, kam se často neostanu, ale jezdím tam moc ráda. Jenže můj hostitel měl sloužit mši už v půl osmé v nějaké dědině vedle. Tak jsem pojala nápad (trochu alibistický), že bych s ním mohla jet na jeho mši, ze které bych ve vší tichosti vypadla po kázání, abych stihla celou tu, na kterou jsem se tak těšila (a kdyby se cestou něco přihodilo a já nestihla začátek, měla bych "splněno" od rána). Plán dobrý, počasí krásné, cesta poloprázdná. Užívám si rozkvetlé nedělní ráno, kdy se pomaličku osušuje rosa z luk kolem cesty. Dojíždím na hlavní tah vedoucí na Buchlovské kopce. A pár km před nimi začíná auto nacvičovat jakési zvláštní dechové cvičení. Dusí se. Resuscituji zařazením nižšího stupně. Auto nabírá sílu a vyráží tryskem vpřed. Nelíbí se mi to. Opakujeme to ještě třikrát. A v místě, kde se silnice rozšiřuje o luxusně velkou krajnici, předvádí moje autíčko poslední výdech a smířené odchází. Vypadá tak vyrovnaně. Naleštěné, upravené, pokojně umírající metr od dělící čáry mezi krajnicí a pruhem, kde mě ignorují rychlejedoucí vozidla. Panikařím, že mi umřelo dobíjení baterky. Konktorlka totiž vesele svítí. Zkouším stopovat, jestli někdo nemá kabely. No, po 15 minutách stopuju spíš ze zvědavosti, jestli vůbec někdo zastaví, v kabely už nevěřím. A najednou se mi za zády zjeví člověk, co přelezl svodidla. Na polňačce za nimi má kolo. Hořká příchuť radosti. Jediný ochotný pomoci, je cyklista. Kabely nemá :-D Ale má mobil a obvolá snad dvacet lidí, než najde někoho, kdo je má. Vezme si moje číslo, kdyby mi náhodou někdo zastavil a jede někomu dát psa, půjčit si jeho kabely, následně vzít své auto a jet mi pomoct. Čekám na něj přes půl hodiny. Vnímám, jak doba, kterou jsem měla jako rezervu uběhla stopováním, doba, kterou jsem "nahnala" účastí na půlce mše ráno ubíhá přesně v době, kdy se kluk vrací. Začal lovit kabely, když mi přišla myšlenka shůry. S mou nádrží něco není v pořádku. Vždyť když jsem tankovala, tak říkala, že mám zásobu na 1 160 km, Byla jsem v Praze a zpátky, u babičky a zpátky, několikrát v Brně a zpátky, v Kloboukách a na půl cestě zpátky. A nádrž říká, že mám zásobu na 1 230 km. Tedy kluka s ochotou pomoct žádám, aby mě napřed odvezl k pumpě, že to zkusím jako první možnost. Tankuju 40 km před cílovou mší v době, kdy by měla být skoro v polovině. Vracíme se, dolívám .... a JEDU! Teda nejedu, jenom startuju a ono to chytá napoprvé. Vyndávám z kufru darované víno a daruji je člověku, který trávil nedělní dopoledne tím, že pomáhal naprosto cizí ženě v nesnázích. Ani mi není líto, že je neochutnám. Když mi je předávali, říkala jsem ve srandě, že to mám na cestu. Ani jsem netušila, jak doslovně to dopadne. Loučím se s mým dobrodincem a mizím původně plánovaným směrem. Sleduji neúprosné hodiny. Mám jet domů a nebo risknout stihnout i úplný konec mše? Je 10:50, když mi zbývá 9 km do cíle. Mše začala v deset. Chce se mi brečet. Já se tak těšila, že prožiju krásnou mši, že přijmu eucharistického Krista, že to bude fajn :-) Tak hezky jsem si to naplánovala. Slzy se mi derou do očí. Z velké části lítostí nad tím, že musím oželet mši a příjmání, z menší nad mou blbostí. Dojíždím ke kostelu. 10:58. Doufám, že dneska bylo dlooooooooooooouhé kázání a stihnu to. Otevírám dveře a slyším ohlášky. Hm. Smutek, že by se dal krájet a i malý úlomek by zabil, kdyby spadl z dobré výšky. A pak zase povel shůry - nevzdávej to. Jdu po mši za farářem. Ahoj, jdu se zeptat, může mimo při přijímat trubka, která absolvuje ráno první část mše a cestou na druhou zůstane přes hodinu a půl stát na cestě, protože je blbá? Zdržel se komentářů.... a vzal mě k oltáři. Juchůůůůůůůůůů. Smutek se mění v náhlou radost. Radost, která mnou rezonuje ještě večer. Dáme si s několika přáteli kávu a já vyrážím domů. Mám velikou radost, že jsem nemusela volit variantu "nouze" a tedy jet večer ještě na mši do Brna. Těšila jsem se na děti a manžela. Jsem šťastná, že auto jede a já mám naději dostat se domů. Zvoní mi mobil. Beru před HF, takže netuším, kdo mi volá. Po pár slovech rozeznávám mamku: "Kdy mě nabereš?" Cože? Proč bych ji měla nabírat? Kde jsem zase měla být a nebyla? Myšlenky víří a mamka chápe, že mám asi vybíleno v hlavě, tak opakuje otázku: "Kdy pojedem na ten koncert?" Do háje! Koncert. Před měsícem jsem na dnešní večer koupila lístky na koncert, že mamku vytáhnu mezi lidi. Koncert je v šest. Odpovídám, že v pět a že řídím, tak zavěšuju. A v tom mi to dochází. A jak bys trubko šla na mši v šest, když tou dobou máš vnímat první tóny hudby?

Hodpodine díky! Díky, že jsem stihla aspoň ty ohlášky :-D Pere se ve mě radost s vědomím, že jsem váže úplně mimo. Dojíždím na semafor a přede mnou stojí auto, které má za oknem cedulku: "No čo? Ani variť neviem!"

A víte co? Koncert skončil v deset, doma jsem byla v jedenáct a tam mě čekal manžel se sklenkou vína ;)