Hranice

Poprvé jsem se s tím slovem setkala myslím někde ve vlastivědě. Státní hranice oddělují jednotlivé státy. Na mapách bývají označovány silnou souvislou čarou. Hranice může být přirozená v podobě vodního toku či pohoří nebo umělá - takové můžeme vidět např. v USA a vypadají jako namalované podle pravítka. V Evropě jsou hranice zpravidla tvořeny přirozeně. Atd. atd.

Postupně jsem narážela na další vytvořené hranice. hranice lesa, hranice okresu, hranice naší zahrady. Všechny měly jedno společné - stál na nich plot, cedule nebo hraniční kámen. Svízel nastala, když jsem začala objevovat neviditelné hranice - ty v mezilidských vztazích, mezi dobrem a zlem, mezi zdvořilostí a podlézavostí, mezi flirtem a uháněním, mezi vírou a fanatismem. Ty už tak jasně vyhraněné nejsou - žádné cedule, žádné ploty, ale osobní nastavení člověka. Střet s mým vnímáním hranic a odlišným vnímáním mého partnera v komunikaci. Nicméně ještě pořád ty hranice jde nacházet a nějakým způsobem dodržovat, ujasňovat si je a buď je vzájemně respektovat a nebo jít přes mrtvoly. Teda přes hranice.

Včera měli prvňáci rodičák. Byl tam manžel a už mi pak večer nestihl říct, o čem se mluvilo a tak jsem to dneska tahala z jedné maminky před školou. Prý paní učitelka řešila chování dětí - když řekne, že je na zemi papír, který patří do koše, tak jí děti řeknou, ať ho tam dá, když je tak chytrá. Po Velikonocích dětem přinesla krásné zákusky v podobě kuřátek. Dala si tu práci a pro každého vyrobila zákusek a malované vajíčko. Úctyhodné minimálně vzhledem k tomu, že sama je maminkou čtyř dětí a tak předpokládám nemá času nazbyt. Na rodičáku si prý posteskla, že jí jedno z dětí k tomu kuřátku řeklo "to byl takovej hnus, že jsem to musel hodit do koše, abych se nepoblil". Vcelku se nedivím, že nemá moc motivaci dělat pro děti něco navíc.

Ve sředu jsem byla u pediatra. Ptala jsem se jej na něco, na co jsem narazila při svojí práci a chtěla znát jeho názor. Ten chlap pečoval už o mě, když jsem se narodila, takže má srovnání dvou generací. Řekl mi, že mu v posledních letech přijde, že většina matek řeší totální kraviny, ale zapomínají se chovat přirozeně. (nechci tady rozebírat o co konkrétně šlo, ale měl absolutní pravdu)

Tyhle dva příklady mě vedou k zamyšlení nad hranicemi ve výchově a to nejen vůči dětem, ale i nám - rodičům. Když si vzpomenu na mé rodiče, byli "dospěláci" každým coulem. Nikdy s náma neblbli na skluzavce, nikdy s námi nejezdili na řetízáku, nikdy nám nemalovali fixama po obličeji. Vždycky byli tak nějak "vedle" - všechno tohle jsme se ségrou mohly za dohledu, nikoli za účasti rodičů. Dneska stačí otevřít libovolné fórum pro maminky a během chvíle narazím na příspěvek ve stylu "kašli na svou důstojnost, užívej si s dítětem a řiď se výhradně jeho touhami a potřebami". Přemýšlím, kde je ta hranice. Co je dobře? Stát opodál a občas se zúčastnit? Řídit se potřebami dítěte a jen v nebezpečných případech je usměrňovat? A co je to nebezpečný případ? Vzpomínám si, jak sebou moje dítě škráblo na chodníku. Kamarádka startovala, aby ho utěšila, já šla v klidu. Ona k němu doběhla a moje dítko hlásí: Já jsem spadl, to su teda ňoumínek, že? :-D (z jejího pohledu byl pád na rovném chodníku nebezpečný a hodný útěchy, z mého pohledu šlo o .... rutinu). Nebo obráceně - tedy řídit se mým úsudkem a občas dát dítěti volnost? Kdy jej napomínat a kdy to nechat plavat s tím, že z toho vyroste? Ptala jsem se po těch hranicích. Marně jsem hledala tu tlustou čáru, ceduli, kámen nebo plot. Bavit se o tom s protivníkem? Vždyť žádný není. Každý zodpovídáme za své dítě, protože bylo svěřeno právě nám a nikdo na světě nezná jeho povahu, historii, slabé či silné stránky líp než my - rodiče.

Jeden kamarád mi nad touhle úvahou říkal, že ztrácím čas hledáním tenké hranice, protože ji nenajdu. Není mimo - já na ní totiž stojím. A mým úkolem není ji hledat, ale balancovat na ní. Jednou se nahnu vlevo a podruhé vravo, ale když to budu dělat vyváženě, udržím se přesně na ní. Mým úkolem není držet děti nebo sebe na jedné straně hranice, protože neexistuje jen černá a bílá. A právě proto, že svět je barevný, musím vyvažovat mezi všemi barvami tak, aby žádná nepřevládala tak extrémně, že setkání s jinou by mohlo zranit nebo dokonce zabít.Prý jsem se na ni postavila právě tím, že jsem ji hledat chtěla. A teď už zbývá jen nespadnout a vybalancovat. Přijde mi postavené na hlavu, že ty podstatné hranice musíme být ochotní hledat, zatímco ty nepodstatné jsme ochotní bránit se zbraní v ruce.