Ach já bláhová!

Až se tomu pomalu nechce věřit, ale před osmi (!) lety touto dobou jsme se chodívali "připravovat" na manželství. Hodně lidí z našeho okolí si tehdy ťukalo na čelo. To si jako fakt myslíte, že vás nějakej celibátník připraví na život ve dvou? Nemysleli jsme si to. Ale i tak jsme tam chodili moc rádi, protože nám bylo hned na začátku oznámeno, že jestli nás nevyděsí jeho přípravy, tak manželství už taky nějak dáme. Máme rádi výzvy, tak jsme do toho šli. Do příprav i do manželství.

Tehdy se tam probíralo mnoho zajímavého i méně zajímavého. Vzpomínám si, že jsme začali takovou tou "nudou" okolo - jakože jak Bůh stvořil lidi, jak ustanovil manželství a tak. No už to dávno nevím. Za to si docela dobře pamatujeme, jak každé setkání bylo věnováno jednomu slovu z manželského slibu. Bylo strašně zajímavé hodinu (i dýl) sedět a rozebírat každé to slovíčko ze všech možných stran. Nejvíc mě asi dostalo, že jsme fakt celé setkání strávili nad částí "já Jana odevzdávám se Tobě Vojto" s tím, že důraz byl hodně kladen na to, co znamená naše jméno v tom slibu. Že se bude týden mluvit o odevzdání se, to bych čekala, ale ta jména mě fakt dostala. Připadala jsem si tenkrát, že se na nás musí mladý kaplan dívat jak na dva zamilovaný pitomce, co nic neví o životě a do roka mu budou brečet u dveří, že se s tím slibem unáhlili. Zejména jsem si tak přišla, když jsem se s ním pokusila dohadovat o části "až do smrti". Tehdy jsem se nad tím pozastavovala čistě z jazykového hlediska. Slibuji to všechno do své nebo jeho smrti? Bylo nám pořád dokola opakováno, že slib platí sice do smrti, ale taky JENOM do smrti. Prý že je jasné, že do smrti toho, který umře dřív. No mně to moc jasné nebylo, protože dle mého názoru to jasně dané není, ale srazila jsem paty a rozhodla se, že se s tím knězem pokusím totéž probrat po deseti letech manželství, kdy se na mě snad přestane koukat jako na dvacetiletou holku s růžovými brýlemi. (Pro šťouraly - kamarádka, která se vdávala odhadem 10 let přede mnou říkala, že v jejich slibu bylo "dokud nás smrt nerozdělí" - to mi přijde mnohem jasnější oproti současné formě).

Nevím, jestli nás celibátník připravil na manželství. Asi ne. On by nás totiž nepřipravil ani žádný manželský pár, protože neexistuje univerzální návod ani univerzální manželství. Každopádně nás ale opravdu dobře postavil do situace, kdy jsme spolu i mimo přípravy probírali jednotlivá slova slibu, řešili s čím máme problém a jak vidíme do budoucna pokus o jeho řešení. Postavil nás před otázky, které by nás samotné ani nenapadlo řešit a taky nám dal do života nemalý vklad - donutil nás řešit. Tedy řešit problmy společně, nikoli každého zvlášť. Na jeho přípravy vzpomínáme často a rádi. Paradoxně zejména v dobách zlých. Když máme chuť se vším praštit, pak praštit druhého a jít si za svým, opakujeme si slib včetně toho, co je za ním. Ono neškodí si to připomenout.

Ale naučil nás jednu veledůležitou věc:

Připomnělo se mi to mj. dneska, když jsem četla nějaké diskuse na téma "můj partner je vůl". Ve všech byl společný jmenovatel - maminka si stěžuje, že její přítel/manžel je takový blb, že odmítá pochopit, že narozením potomka se pro ni logicky stává milovanou osobou číslo jedna dítě a jeho otec LOGICKY přechází na místo DVA!

Mnohokrát nám bylo v přípravách na manželství zdůrazněno, že zdravé prostředí pro děti vytvoříme jedině tak, že budeme milovat jeden druhého a skrze tuto lásku budeme společně milovat děti.

Tehdy jsem tomu až tak nerozuměla. Dneska opravdu moc děkuji Honzovi Hanákovi za to, že nás touhle větou vybavil do manželství.