Když jsme byli svobodní

Vždycky jsem  trochou nostalgie četla takové ty články, kde se píše, že když jsme byli malí a udělali si modřinu, nikdo si toho nevšiml, když jsme chtěli s někým mluvit, tak jsme tam prostě zazvonili a jedli jsme hrušky přes plot, protože sousedi je měli vždycky lepší (dodnes nechápu, proč sousedi jedli ty naše horší).

Je v nich hodně pravdy. Jako dítě jsem zmizela ráno a do běda mě nikdo neviděl. Večeři jsem ani nechtěla, protože jsem se najedla v létě ovoce, v zimě sněhu.

Když moje děti pijí z potoka a jedí sníh, jímá mě hrůza. V koutku duše vím, že jsem to taky dělala, ale tehdy byl přece svět čistý! Opravdu byl?

Ze školy bych našeho prvňáčka úplně v klidu nechala chodit bez mého doprovodu. Tedy kdyby bylo aspoň jedno dítě, se kterým by chodil ve dvojici, stejně jako jsem lítávala už po třech měsících školy já. Jenomže jiný prvňák, kterého by maminka nechala jít jen s kamarádem prostě není. A tak jsem za lenošného vyvrhela, když chci nechat dítě chodit samotné. Takže poslušna diktátu doby naběhnu ke škole, převezmu dítě, strčím mu bráchu a alou domů, jdu 100 metrů za vámi, ať se, hoši, naučíte sami rozhodovat a mít zodpovědnost za sebe i druhého.

Cestou za nimi kolikrát zamáčknu stopu vzpomínky, jak dřív nemusely děti mít za zadkem pořád mámu. A rovnou si to omlouvám: Ale to nám po ulici, kterou je dneska problém přejít, přejela tři auta za hodinu, to nebyla jablka nastříkaná kdejakými sajrajty, to byly potoky čisté (a našeptávající hlásek, že do nich sice nešel odpad z chemiček, ale jen kanalizace z celého města, rychle přehluším další myšlenkou), to nebylo tolik..... no však všichni víme.

S nostalgií jsem běžela v zimě v Olomouci k jedné výloze, kde byly na nástěnce staré bankovky. Nadšeně jsem začala kamarádovi (o trochu mladšímu) ukazovat, které si z dětství ještě vybavím. A když jsem se ho zeptala, které on, tak se opatrně tázal, jestli si budu připadat hodně stará, když řekne, že žádné.

Se stejným kamarádem (a ještě dvěma dalšími) jsem měla jít na oběd ve městě, které pořádně neznáme ani jeden. Měli jsme se sejít až tam. Já měla kočárek a nejasnou představu, kdy dorazíme. Tak mi přišlo logické se dohodnout, že auta necháme přibližně v bodě A a následně najdeme v dochodné vzdálenosti vhodnou restauraci, kam mohu i s miminem. Kamarád mi posílal spousty odkazů na jednotlivá restaurační zařízení. Až mě tím štval. Vytočená do vrtule jsem doma řvala na monitor, že větší trubku jsem ještě neviděla. Jak může v dnešní době, kdy máme každý mobil, takhle strašně řešit, že nemá přesnou adresu? To doprčic není schopen zaparkovat v lokalitě A, doběhnout na nejbližší roh ulice, podívat se, co je tam napsáno (tedy pokud tam je nápis barvy - laky, tak hledat jiný nápis, na takové plechové ceduli), vzít telefon a zavolat jsem na místě A1, kde se najdem? Zvlášť, je-li oblast plná vcelku jasných orientačních bodů, považuji toto řešení za naprosto dostačující. Navíc bylo plánováno, že já přijedu dřív, takže by mu tenhle postup opravdu stačit mohl. Snažně jsem jej prosila, aby dal pokoj s tím googlením a prostě mi zavolal, až dorazí. (no, prosila.... snažila jsem se to psát jako prosbu, ale kdo mě u toho slyšel komentovat, musel si být jist, že sprostí nebývají jenom dlaždiči). A z milého kamaráda vypadlo, že tu adresu prostě potřebuje, protože město nezná, nemá hads-free a tak se bojí, že se ztratí. Jéje, jak já tady řvala! Chlap! To ho nenapadne třeba zastavit? Nebo neví, že když mu budu volat a on to nevezme, tak je mi jasné, že ještě někde řídí a tedy vyčkám?!

Pak jsem se rozloučila s tím, že to nějak dopadne, hezky se vyzuřila, vynadávala nad svou neschopnosí najít si pořádné kamarády a vybavila si mého dědečka, jak potřeboval odjet do asi 30 km vzdáleného města (ano, to bylo v době, kdy jely dva autobusy za den a auta v celé dědině mělo 5 lidí) a celé odpoledne seděl s takovou tlustou knohou, zkoumal jízdní řády, vypisoval návaznosti a modlil se, aby nebyly moc velké změny oproti tomuto vydání republikových jízdních řádů z roku 1974, když už je rok 1991. Jinak by se totiž od toho doktora asi musel vrátit pěšky... A tak jsme si s manželem povzpomínali, jak když chtěl jet člověk na dovolenou, tak napřed vzal mapu, odhadnul, kudy by asi mohly ty autobusy na opačnou stranu republiky jet a pak obvolával jednotlivá ČSAD a zjišťoval, jestli v kýženou dobu jede nějaký bus požadovaným směrem. No a v této bujaré náladě vzpomínek, kdy jsme se předháněli s roztodivnými cestovními zážitky, jsme neschopnost mého milého kamaráda omluvili s tím, že když si ani nepamatuje stovku s klasem a děvečkou, nemůžeme se mu divit, že bez GPS souřadnic nedojde pomalu ani na záchod :)

Poznámka pod čarou:

..... A moje děti budou povídat svým vnukům: "to já, když byl malej, tak ještě člověk musel jak otrok zadávat do idosu odkud kam chce jet a pak musel být včas na zastávce...." A protože Hospodin není škrťa, nechá nás na věčnosti tohle pozemské povídání poslouchat třeba přes hrnek na zdi. Odposlechy jak mají být!