Co? - Co? - CO?!

Náš Kuba (prvorozený) se kolem čtyř let dostal do fáze, kdy byl prostě hluchej.

Já: Kubi, pojď.

Kuba: Co?

Já: Pojď, musíme jít.

Kuba: Co?

Já: Pojď, musíme utíkat, ať stihneme školku!

Kuba: "Co?"

Já: (všechno ve mě vře, protože jsem vzdálená sotva metr  a mluvím VELMI zřetelně) Hni sebou! Musíme jít nebo přijdeme pozdě!

Kuba: Co?!

Míchá se ve mě směs z absolutního zoufalství, kdy nevím, co s dítětem předstírajícím hluchotu, bezmoci, kdy vím, že musím do práce a ten malej opičák zrovna dělá blbýho, vzteku, kdy bych mu nejradši nabouchala a viny, protože už jsem mu opravdu nabouchala.

Říkám si, že kdo tu intonaci neslyšel, nepochopí. Škoda, že nejsem hudebník, abych dokázala aspoň podle not zapsat tu hrůzu onoho nevinného "co???". Ale život jde dál. Fáze "co" nás  opouští a přicházejí další, míchající koktejl zmíněných emocí i monoha dalších v netušených variantách. Dostávám se do stavu, kdy rozumím matkám, které za sebou vláčí řvoucí dítě a doufají, že jsou neviditelné. Chápu ty, kterým nervy rupnou a obdivuju takové, které (zatím) vydržely. Přestávám řešit, že je dítě "hluché" a v klidu si melu dál a nic neopakuju. Na řadu přichází věta naší ekonomikářky "ani pan farář dvakrát nekáže". Sice nevím, co tím chtěla říct, protože neznám kněze, který by v neděli nekázal aspoň dvakrát, ale momentálně se mi to hodí do krámu, tak to neřeším.

Kuba se dostává do fáze "ale tati, tati, tati!!!!!" a je mu jedno, co mu táta říká. Prostě se rozhodl protestovat a tak tedy protestovat bude a hotovo. "Ale tati, tati, tati, tati" nabírá na obrátkách. Zrychluje se tempo vyslovovaného a současně se naléhavý tón mění v pláč a ten v zoufalý nářek. Nevnímá, že táta už 3 minuty čeká, co vlastně chce dítě říct, protože je plně zaměstnán svým rytmickým zrychlujícím se "TATI".

Rostu z toho. Slovo "tati/mami/prosím" mě budí ze sna. Orosím se, kdykoli vidím ten známý výraz v očích, který říká, že teď to začne!

A v tom to přijde:

Já: "Matóšku, musíme jít, obuj se."

Mates: "Co?"

... zkusím tři náhodné odpovědi prokládané nevinným "co?!" a propadám zoufalství.

Už je to tady. Druhé hluché dítě. Večer zoufale pláču manželovi na rameni. Já to nedám, nedám, nedám! (ano, bezděky zesiluji hlas a zrychluji slova). Pokouším se rozdýchat myšlenku, že mě to čeká ještě jednou s Tomáškem.

O dva dny později vejdu do ložnice ve chvíli, kdy manžel rozdílí pyžamka. Strčí Matesovi oranžové a ten místo aby řekl: "to není moje", tak spustí zoufalé "ale tati, tati, TATI!". A já se směju jak nejlepšímu vtipu. Tečou mi slzy smíchu i vysvobození.  Uvědomuju si, že všechny děti evidentně projdou všemi fázemi a je jen na mě, zda se tím nechám zdolat či zda to vezmu jako fázi a trénink na pubertu, kterou mě všichni straší.

.... A tak cpu děti do postelí a odcházím se modlit: "Hospodine, ať to ustojím, ať to ostojím, ustojím, US-TO-JÍM!!!!!!!!! Cos to říkal??? Co?!"