Kam ono to...?

Strašně jsem se těšila, že manžel bude konečně mít dlouhou dovolenou a já si jej pořádně užiju. Peču symbolicky (štólu a perníčky) a náš byt je uklizený bleskově. A tak jsme si tak hezky naplánovali, jak jeho velké volno (už od 19.12.) prožijeme. Jenže chci-li pobavit Hospodina, tak jej seznámím se svým diářem, že. A tak se Hospodin pobavil. Napřed jsem si myslela, že na můj účet. Ale nepředbíhejme.

Asi 20 minut po manželově návratu z práce 18.12. mě rozklepala zimnice. A ta mě držela celou noc. Ráno poměrně vysoká horečka dávala tušit, že z plánů sešlo. A tak jsem sobotu prožila ve spánku a neděli v posteli s pohádkami, protože mě vyčerpala i snídaně u stolu, kterou mi navíc přinesli až pod nos. Zkoukla jsem tedy v i-vysílání štedrovečerní pohádky za 3 uplynulé roky (všechny jsem je viděla poprvé) a vesele odpočívala rozhodnutá nabrat sil k dalšímu boji. Těsto na perníčky leželo netknuté v lednici a tatínek bojoval s partou synáčků a sporákem. Tady se sluší podotknout, že všichni přežili.

V neděli večer jsem se usadila v kuchyni, vyválela a vykrájela ty perníky a manžel vesele pekl. Opět všichni zdraví a nepřipálení.

Dneska (tedy v pondělí) ráno se můj drahý muž sebral a odjel. Pravda, avizoval to předem a bylo to mým zdravotním stavem schváleno. Dneska už bych tu divou zvěř mohla zvládnout. Dopoledne mi psala kamarádka, jak jsem na tom. Zkonstatovala jsem, že jsem unavená, takže tři děti, sporák a ještě cosi (už si nevzpomínám, co jsem to říkala), jsou tak akorát na hranici mých sil. A pak děti dostaly spásný nápad: budou zdobit perníčky. Bezva. Stejně mě to moc nebaví, tak zabiju dvě mouchy jednou ranou - vyhnu se neoblíbené práci a děti budou mít radost. Takže jsem za jejich vydatného povzbuzování "mami, kdy už to bude" umíchala polevu. Nandala do zdobiček (mimochodem bezva vychytávka - zdobítka od hotových polev nahoře uříznout, naplnit odměrkou na dětský paralen a zavřít kolíkem) a spolu s kopou perníčků navršila na stůl. Děti okamžitě zasedly a podle jejich radostných výkřiků jsem si dopočítala, že mám tak půl hodiny pro sebe, než je to přestane bavit. Nejsem blázen, abych těch 30 minut trávila prací a tak jsem se usnesla dát si volno. Než se nahřála voda, psala jsem výše zmíněné kamarádce: "Děti zdobí perníky a já si jdu dát kafe. Miluju mateřskou!!!" Když jsem kávu dopila, šla jsem jako správná máma zkontrolovat, jaká umělecká díla vznikla za dobu mé nepřítomnosti. Řeknu vám, nikdy jsem nebyla nějak zdatná v matice, ale když jsem je viděla, okamžitě mě napadla slovní úloha (dílem jsem si připadala jako tatínekv Obecné škole (Kde jsou mé blatníky?!) a dílem jsem si uvědomovala, že mi leze na mozek, že máme doma prvňáčka): Dala jsem na stůl 60 perníčků. Nazdobených je 12, k nazdobení 4. Otázka zní: Kdo sežral perníčky a kam zmizela poleva?! Jdu se o svoji bezmoc podělit s kamarádkou. Ostatně studovala učitelství matematiky pro I. stupeň, tedy je nad všechny povolanější. Místo toho se mi dostává nadšené odpovědi, jak jsem svým dotazem odrovnala polovičku s.life. No hlavněže je komu se zasmát. Ale že by někdo poradil, to neporadil. Rozhoduji se tedy k zoufalému kroku. Vydávám těm dvěma všanc posledních 30 perníčků (pár jsem si jich ulila, aby nevěděli a já mohla podarovat babičky, když jsem jim to slíbila). Opatrně nakukuju za rohem a ani se nemůžu zlobit. I přes moji mizernou znalost matematiky se mnou navrhované řešení potvrzuje, ale mnohem nápaditěji, než jsem čekala. Matěj nazdobí perníček položený na stole. Vezme jej do ruky, zkušeným okem prohlédne v natažené paži, pokrčí rameny a olízne. Toto se opakuje 2x - 3x. Potom perník vezme do ruky, na kousek vymáčkne polevu a daný kousek ukousne. A tak to jde až k prázdné dlani. A ta drží basu - vymáčkne polevu na prst, olízne a jde na další perníček. Pravda, čekala jsem, že to taky dojde do fáze olízne-ukousne, ale nedočkala jsem se. 

Takže podrženo sečteno - je dobře, že jsem lehla, protože bych jinak většinu perníků zdobila já, měli bychom jich zbytečně moc a ještě bych se neprocvičila v matematice.

Přeju pohodové svátky, zejména maminkám :-D