Začínám chápat Karla Jaromíra

Ve škole do nás hustili, že K. J. Erben a B. Němcová obcházeli vesnice, sedávali s dračkami a poslouchali, co si tak lidé vyprávěním předávají. Těžko říct, jak velcí suchaři to byli (aspoň z těch obrázků mám pocit, že velcí). Každopádně jsem si na ně vzpomněla, když jsem teď byla na prázdninách s manželovou rodinou a švagrová vyprávěla, jak její kamarád Vraťa, který žije ve Francii, podniknul výpravu za valašským frgálem. Byli prý na čundru po Valašsku a Vraťa tahal z každé báby, kterou uviděl venku, jak se dělá pravý frgál. Nutno podotknout, že zjistil, že pravý frgál měl v podání žen z jedné vesnice jediného společného jmenovatele a to mouku. A i u té se neshodly, jak hrubě mletou. (Pozn. aut.: máte-li někdo recept na frgál, budu moc ráda, když mi jej pošlete, ráda bych jej doma zkusila. Víc variant není na závadu).

Zhruba stejně jak dotyčný Vraťa jsem si připadala při sondě po místních kostelech. Teda abych byla přesná - kostele. Vyrostla jsem ve vesnické farnosti a tak mi bylo jasné, že objevím-li se v úplně cizí dědině na mši, budu vypadat jako pěst na oku. Tzn. každý si mě všimne a bude přemýšlet, odkud jsem přiletěla. Moc radost mi takhle představa nedělala, protože i přes svou ukecanost nerada bývám středem pozornosti. Ale co už. Kvůli prázdninám přece nevynechám mši a když se mi nabízí u nosu, tak na ni nepojedu 20 km daleko, ne?

Takže jsem tedy naběhla do vesnického kostelíku. Vědoma si toho, že když přijdu moc brzy, budu ještě nápadnější, jsem svůj příchod načasovala opravdu pár minut před začátkem mše. A velmi rychle zjistila, že i kdybych přišla týden předem, způsobila bych stejné pozdvižení. V kostele nás bylo přesně 10. Tedy kněz, donucený ministrant, varhanice a pak my "dav". Usoudila jsem, že to vlastně může být vcelku milé (ach já bláhová) a usadila se do volné lavice (co kdyby to bylo něčí místo, že?). Zajásala jsem, když vyšel kněz jen o několik (tak deset) let starší než já. Těšilo mě, že nejsem v kostele jediná, kdo ještě neoslavil padesátku. V zápětí jsem však zjistila, že budeme asi jediný "svěží vítr", když jsem si všimla, že paškál rozhodně nezaznamenal letošní Velikonoce. Však co, vosku je dost a kdo to má furt kupovat jenom kvůli číslu, které stejně nikdo nečte.

Jak na potvoru jsem terfila zrovna "výroční den posvěcení kostela, jehož datum neznáme". Fajn, ještě beru, že kronika nedomyslela, že by to mohlo někdy někoho zajímat , kdy byl kostel posvěcen a je třeba si připomínat, že máme být rádi, že podobnou stavbu máme. A tak pan farář v kázání rozebíral, jaké je to štěstí, jak se máme kde scházet, jak můžeme být vděční, že mezi námi bydlí eucharistický Kristus, ale že stejně není podstaný barák, ale naše víra, neb to je to, co nás spojuje.

Juchala jsem nad tím, jak dovedl udělat krásné kázání z opravdu nulových vstupních informací. Akorát mě u toho trošku rušilo přežvykování ministranta zhrouceného na židli. Ale budiž mu přáno. Zubní kaz, to je pravít.

Ze svého nadšní jsem však měla být záhy vyléčena. Když došlo na sbírku, tak mě místní důchodkyně minula výmluvným obloukem. Jsem sice znalá vesnických poměrů a špitání na téma kdo to asi je, ale tohle jsem vskutku ještě nezažila. Ze šoku mě probralo nezvyklé hemžení u obětního stolu. Mezi ním a kazatelnou byly tak dva metry místa. Žvýkající ministrant je zdolával v prazvláštním intervalu. Došel až k oltáři, tam chvíli koukal farářovi pod ruce a žvýkal s otevřenou pusou. Z první lavice jej jakýsi člověk gesty napomínal. Kluk (asi dvanáctiletý) se tedy klátivým krokem přesunul ke kazatelně. Jenže tam jej přešlapování přestalo bavit a tak se vydal zase ke stolu. A tak pořád dokolečka. Žvejk... žvejk... krok dva tři... žvejk. Přemýšlím, zda se smát či brečet. Kněz jde podávat Eucharistii. Sám přijme a pak se pokusí dát křížek "ministrantovi". Ten se zkroutí jako žížala a kostelem zní důrazně šeptané "Bůh ti žehnej a zapadni na židli". Úsměvu už se fakt nedá ubránit. Pána v přední lavici obcházejí mrákoty. Usuzuji, že takovouhle formu něděle jsem ještě nezažila.

Když se plná dojmů dopravím do svého přechodného "domů" a odpovídám na dotazy, jak bylo na mši, prohlašuje můj tchán, že přemýšlel, proč do toho kostele furt chodím, ale že už to ví. Já su prostě jak ten Erben, co zjišťoval, jak se žije na dědině.

Ať žijí frgály a draní peří, fakt.

Odpusťe, pokud zlehčuji nedělní mši... Jistěže jejím středobodem není žvýkačka. Ale tohle muselo ven, minimálně jako odstrašující příklad. A to si troufám říct, že mi inovace pi mši nevadí, naopak. Toto však je moc i na mě. A hluboká poklona patří tomu knězi - zvládnul to dokonale.