V "pravou" chvíli

Den první:

Bylo 10. srpna 2007. Pátek. Ještě v poledne bylo všechno v pořádku. Odpočítávali jsme poslední hodiny "svobody". Zítra v půl desáté jsme měli mít svatbu. Akorát v pozdním odpoledni se všecno nějak podělalo. Seběhlo se tolik zlého dohromady, že jsem to neunesla a sesypala se. Nešlo o nějaké "ze sportu" pocuchané nervy nevěsty. Bylo tam mnoho věcí, které mi dávaly plné právo se složit jak domeček z karet.

Tehdy mi jeden moudrý kněz říkal, že to mám všechno hodit za hlavu. Že si mám hlavně uvědomit, že Zlu se nelíbí, že jsme šťastní a že chceme uzavírat manželství s Dobrem. A tak se snaží nám to co nejvíc zkazit. Radil mi, abych si uvědomila, že vedle mě stojí Ten, kterého ani Zlý nikdy nepřemůže. Jen na to nesmím zapomínat.

Pomohl mi tehdy zvednout hlavu a rozhodnout se k vítězství. Ani nevím jak, ale to, čeho jsem se obávala nejvíc, se vyřešilo až zázračně lehce. Dodnes se mi tomu nechce věřit.

Den další:

Bylo úterý 5. srpna 2014. Dva kněží - toho času vedoucí na táboře, měli od rána jakousi ponorku. Až jeden vybuchnul a řekl druhému, že ví, že si slíbili, že budou nad věcí, ale že mu to dneska zatraceně nejde. A potom vstoupili do slavení mše spolu s dětmi a oba našli pokoj, který jim chyběl. Byli zase nad věcí.

Den úplně jiný:

Byla sobota 9. srpna 2014. Měla to být taková předsunutá oslava našeho výročí. Domluvili jsme se s mojí mamkou, dali jí děti a těšili se, jak doma sedneme do auta, popojedeme několik kilometrů a pak se vydáme na místo, které nás láká už delší dobu, ale pořád nějak nebyl čas. Jenže už cestou domů jsme se pohádali. Troufnu si říct, že to byla jedna z nejpitomějších a největších hádek, co jsme kdy zažili. To poslední, na co jsem měla náladu, bylo někam jezdit. Nakonec se vzpamatoval manžel s tím, že pojedeme. No nechtělo se mi ani málo, ale ukecal mě. Když už to vypadalo, že je snad zase dobře a my si konečně užijeme to, proč jsme sem vlastně došli, volala kamarádka, jestli je u nás někdo doma, protože nám dveře obléhá opravdu podivná parta lidí. Paráda. Zase mi bylo na nic. Ale manžel rozumně usoudil, že odtud to nevyřešíme a když už jsme tady, aspoň zkusíme tu lanovku. Zkusili. Když jsme dojížděli poslední část, začala bouřka. A tak jsme hezky v ní absolvovali cestu polem a lesem, abychom se u auta utírali od bláta do šátku na nošení mimina, protože nic jiného v autě nebylo a jak na potvoru jsme auto v pátek vyčistili a připravili na prodej. Tohle měla být jeho poslední cesta s námi, tak to přece zvládneme, auto neumazat, no ne? Ne. Teda ano. Řídila jsem bosá a polonahá, sedadla byla obložená plenkami :-) Domů jsem dojela s pocitem, že hůř už ten den dopadnout fakt nemohl. (Mohl, nevykradi nás - pozn. aut.)

Den následující:

Vstávám brzo. Hodně brzo. Je neděle a já mám před sebou docela dalekou cestu. Napřed jedu pro babičku, abych ji vzala k manželovým rodičům na návštěvu. Manžel zatím s částí dětí jede vlakem, protože se všichni nevejdeme. Babičku nabírám v rozpoložení, kdy mi zazlívá, že ji vůbec někam vleču, ale když už ji Vojtova mamka pozvala, tak prostě jet musí. Vracím se zpátky kolem našeho domu, abych najela na dálnici. Mám ted za sebou už 50 km a naštvanou babičku a přitom jsem tam, kde jsem byla ráno. Cestou se stavujeme na mši. Babičku poněkud hněte, že odmítám sedět v úplně poslední lavici. Usedá tedy sama a rezignuje na původní záměr hustit do mě celou mši, že jsem měla vzít ještě aspoň jedno dítko autem.  Poslouchám kázání a drbu u toho na zádech synka, protože to je jediný způsob, jak jej udržet spokojeného a bez obvyklých dotazů na konec mše. V tomhle kostele běžně neusínám, ale dneska je to kázání nějaké extrémně dlouhé. A v momentu, kdy to hodlám vzdát a vypnout, zazní zážitek těch dvou kněží z úterka. Říkal, že prý se pokaždé na hodnocení tábora stane, že tábor sice dopadl dobře, ale jak děti odjedou, všichni se pohádají. A protože tenhle tábor byl dobré dílo, prudil Zlý předčasně, protože to nemohl vydržet a ti dva se pohádali už v to úterý. Zakončil to větou, že Zlý prudit musí, protože kdyby neprudil, znamenalo by to, že už se nemusí snažit, že už nás má.

A tak mi to připomělo, jak jsem brečela večer před svatbou a neměla chuť se druhý den ukázat venku, natož v bílém. Jak jsem brečela den před touhle mší, kdy jsme měli slavit. A trochu neskromně jsem si říkala, že kdy jindy se měl Zlý snažit, než tehdy, když jsme se těšili, že budeme mít rande bez dětí? Kdyby se nesnažil... no však víte.