Tři je moc

Jak je to možný?!

V práci mám 20 dětí. Jména si pletu jenom u dvojčat. A to ještě ne vždycky. Jinak v nich mám naprosto jasno.

Když někam jdeme, mám pořád pod kontrolou všechny hlavy a přesný přehled o tom, kde jaké dítko je a co dělá.

Vím, kdy které šlo na záchod a kdy se vrátilo.

Pamatuju si absence z minulého měsíce.

Většinu jejich rodičů znám jménem.

Vím, kdo mi děti vodí a když se jedná o babičku, tak vím, jestli je to maminka maminky nebo tatínka.

Doma mám děti tři.

Jména si pletu mnohokrát za den. Dokonce když jsme křitili nejmaldšího, tak jsem na začátku vigílie měla takový okno, že jsem se děsila chvíle, kdy od křtitelnice zazní věta "Milí rodiče, jaké jméno jste se rozhodli svému dítěti dát?" Myslím, že nikdo nepochopí ten pocit úlevy, když se místo předepsané věty uvedené výše ozvalo "Jani, Vojto! Přinesli jste Tomáška, aby byl pokřtěn jako Tomáš Filip. A to je úžasný!" Jejda jak mně bylo krásně, že se mě neptá, ale konstatuje. I když v tu chvíli bych mu uvěřila, i kdyby řekl, že jsme přinesli Filoménu. Odkývu všecko, ale hlavně po mě nechtěj, abych si vzpomněla.

Když někam jdeme, toužím být siamskou chobotnicí srostlou týlem (jedna hlava, ale nejmíň 16 chapadel a oči alespoň ze dvou stran hlavy). Když jdu s dětmi sama, mám malinký v šátku, abych měla dvě chapadla na přecházení ulic. Přece nezastavím dopravu, jako když jdu s "těmi pracovními" dětmi. A úplně nejhorší je, když mám na hlídání ještě kočár a tatínka. Nějakou tu ruku zabere kočárek a když mám pocit, že tatínek tu chybějící supluje, určitě se někdo ztratí. Jako nedávno v lidlu. Kuba u mě, Tomušáček v kočárku a Matóš s tatínkem:

"Kde máš Matýska?"

"Já?"

"Jasně. Byl s Tebou"

Manžel prohledává obchod. Já jistím dosažené pozice a stojím jak solnej sloup, aby pak nehledal ještě mě. Manžel nenašel. Usuzuju, že je neschopnej a jdu hledat. Opřu se o kočár rozhodnutá prokličkovat mezi regály a zjišťujuju, že mám podezřele těžké vozidlo. Pohřešovaný Matýsek si sedí v nákupním koši pod kočárem a poklidně čeká, až napočítáme rohlíky.

Při výletu do depa ČD zase nastupujeme do nízkopodlažního vlaku. Jedno dítě, druhý dítě, kočár.

"Kde je Mates?" (ptá se manžel).

"Nevim, ale dávali jsme ho do vlaku. Ještě když jsem parkovala kočár, motal se mi pod kola."

V koši není, v chodbičce není, vedle ve vagónu taky ne. Manžel vybíhá ven a hledá v davech kolem vlaku. Já stavím velké détě k malému dítěti a probíhám přilehlý vagón doleva i doprava. Nevidím ani dítě, ani manžela. Jeho mobil je pochopitelně v mé tašce. Nejdelších 5 minut v životě. Manžel se vrací a vítězoslavně nese vysmáté dítě.

"Kde byl?!"

"Seděl ve vlaku hned za lokomotivou. Normálně si tam k někomu přisedl na sedadlo a ti lidi se královsky bavili nad jeho šibalským pohledem, když se je snažil přesvědčit, že u okýnka bude sedět on."

Uff. Asi se naučím vázat si jeden šátek na břicho a druhej na záda. A Kubovi pořídím želízka.

Netuším, co moje děti jedly a kdy. Věčný boj - kdy má malej dostat mlíko? No prostě až bude řvát i přes to, žo plína je suchá. Hlavně ať se mě doktor v poradně neptá, jak často jí. Mohla bych mu říct, že doufám, že každý den na něj něco zbyde, ale jistá si nejsem.

Prarodiče si pletu. Ještě aby ne, když naše děti maj dvě babičky, dvě prababičky, dva dědečky a každý z těch příbuzných se o dalších příbuzných vyjadřuje jiným názvoslovím. Ještěže tatínka mají jen jednoho.

Docházím k závěru, že "pošéfovat" tři děti je mnohem, mnohem horší, než ukočírovat jich dvacet. Takže tři jsou moc a dvacet je prostě míň. A matematika ať se jde laskavě bodnout.