Naše městečko vyrůstalo zpočátku jako zástavba v údolí kolem kostela a zámku. Pak přišla železnice. Hezky na severní straně olemovala ten zastavěný kousek země. A zakrátko přišla i fabrika. Dva kilometry severně nad železnicí. A mezi fabrikou a původní "osadou" se začalo vesele stavět.
Dneska tady žije deset tisíc lidí a železnice dělí město přesně na poloviny. Celé dětství (a i kousek manželství) jsem prožila v té severní polovině. Mohla jsem si vybrat. Buď půjdu na nádraží přes koleje a budu tam za 4 minuty a nebo půjdu slušně po chodníku pod nejbližším podchodem a budu tam za zhruba 18 minut. Logicky, všichni jsme lítali přes koleje. Sice jen dvě odstavné, ale i tak. O prodloužení podchodu přímo u nádraží se mluvilo celá desetiletí.
Teď to konečně zrealizovali. Na severní stranu se dá z vlaku dostat, aniž by musel člověk obíhat půl města a ještě navíc bezbariérově (tedy z podchodu na ulici, nikoli z nástupiště do podchodu). Záhy má následovat druhá etapa stavby - výtahy z druhého a třetího nástupiště do podchodu. Vynikající. Horší je, že první nástupiště a budova patří jiné železniční partě, nejsou tam úplně vyjasněné majetkové vztahy a tak jsou tam zastavené investice. Tím pádem se z haly (a tím i prodejny jízdenek) bude muset do podchodu zdolat asi 35 schodů. Na vlak už potom člověk vyjede výtahem.
Celá léta jsem pro legální cestu musela ze severu podběhnout trať na jih a jít přes halu. A teď? Jezdím s kočárkem, takže bezbariérovost (alespoň částečnou) opravdu ocením. Jenže jsem se přestěhovala na jižní stranu města a z té je přístup k vlaku limitován zmíněnými schody. Takže místo abych byla z domu na nádraží za slabých 10 minut a dala to celé z jihu, budu to obíhat přes severní stranu, kde se dostanu po rampě do podchodu a pak výtahem na vlak. Ještěže mám šalinkartu a nemusím pro jízdenku. Celková cesta z domu na perón 23 minut. Kdybych totiž pro tu jízdenku potřebovala jít a chtěla to dát bez bariér, vypadalo by to tahle: 8 minut na nádraží. Vyskákat s kočárkem a dvěma dětma 7 schodů do haly. Koupit lístek a seskákat schody zpátky (venku děti nechat nemůžu, jsou to ještě mrňata a u nádraží je docela silná doprava). Pak dalších cca 15 minut na podběhnutí nejbližšího bezbariérového podchodu a vytlačení kočáru do kopce, na kterém ústí nádražní bezbariérový. A pak pohodlně výtahem. Když to tak počítám... asi tak opravdu budu chodit, protože spolehlivě zabiju cestou na vlak poslední zbytky volného času (přece se nebudu flákat doma) a uběhnu při své frekvenci dojiždění takových kilometrů navíc, že vysportovanější člověk široko daleko nebude.
Morální poučení žádné. Prosím, nehledejte jej. Jen jsem chtěla pobavit svým čekáním na Godota. Ale já to nevzdávám. Věřím, že sotva i poslední dítko odroste kočárkovému věku a začne hezky běhat, poměry se vytříbí a dočkáme se výtahů všude. Už kvůli babičkám a dědečkům, kteří doufají, že se toho dožijí a aspoň jednou se svezou :-)
U nás, ve 20tisícovém městě, máme bezbariérové nádraží teprve od loňska :D
A vlastně hodně díky biatlonovému mistrovství, hehe. Zvažte pořádání nějaké sportovní akce, asi je to velká motivace, proč trochu město zvelebit.
katerzina: Tady ten podchod měl být už dávno, ale lidi z přilehlé ulice podávali jedno odvolání za druhým, že nebudou "koukat do díry" a tak jsme přišli o dotace. Ale tak už to bývá snad u každé stavby.
Připadá mi to taktéž ironické: Lidé si často stěžují, že "všude se něco opravuje, jen v té naší ulici/obci nic". Když se má něco začít stavět, ti samí často přijdou s kritikou, odvoláními a podobně...
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.