Chlap v lese je ryba ve vodě. Peřejí pluje k svobodě a přeskakuje jezy! (P. Ulrych, Koločava)
Ve vodě si připadám svobodná. A je jedno, jestli je to sprcha nebo bazén. Je to jiný svět. Svět, který mi byl víc jak rok ze zdravotních důvodů odpírán.
Konečně jsem mohla dovnitř, do bazénu. Lákavá chladná voda, vzpomínka na hru svalů, kterou od dětství miluju a kterou zase prožiju. Ale taky obava. Zvládnu to? Nezlenivělo moje tělo moc? Pět set metrů. Umiňuju si, že pětistovku prostě dám, i kdyby mi to mělo trvat hodinu. Však nikam nespěchám, ale toužím se pohnout. První stovka. Bolí mě nohy. Druhá stovka. Zjišťuju, které svaly na rukou jsem dlouho nepoužila. Třetí stovka. Proč si já blbec dala tak vysokou metu? Čtvrtá stovka. Sotva popadám dech. Myslím na to, že už mi zbývá jen 125 metrů, abych to dala. Vyjíždím na pátou stovku. Plavu relaxační soupaž. Vzpomínám na to, jak nám na školeních plavčíci říkali, že když někdo skočí do bazénu a začne plavat kraul, tak si zajdou na kafe. Když tam někdo vleze a začne plavat prsa s hlavou nad vodou, pohybují se v blízkosti plováku :-) a říkám si, že musím vypadat jako máčka. Všichni mě tu znají a já plavu tohle... No co, ale plavu. Plavu pátou stovku.
Uplaváno. Koukám na hodiny. Nejsem tu ani 30 minut. Přece hned nevylezu? Zkusím šestou: když ji nedám, tak nedám. Pět mám splněných, zbytek je pokus. Najednou koukám, že jsem se zapomněla a plavu stovku devátou. Kilák. Ale vždyť já dýchám úplně normálně a nic mě nebolí. Zkusím to ještě chvilku. Mám 15 stovek ani nevím jak a děsně mě to baví. Nechce se mi ven. Plavu dál. Mám rozdělanou 17. stovku a v pohodě předplavávám člověka, co maká jako blázen, ale neefektivně. A je mi hezky. Moc hezky. Stovka 19. Bolí lýtko. Mívám křeče a nechci riskovat. Křížím nohy a plavu jen znakové ruce. Noha je mi vděčná. A ruce taky. Konečně nastal čas jejich sóla. Vychutnávám si triumf dvou kilometrů bez zastavení (vyjma kratičkých vypláchnutí brýlí). Lezu z vody a je mi krásně lehko. Zažívám pocit totální euforie. Myslela jsem, že mě budou muset vyndat vozíčkářským sedátkem, ale ono to jde po vlastních nohách a ještě s takovou lehkostí, že chápu, jak je kosmonoutům na Měsíci.
Dneska jdu zas. Rozhodnutá zopakovat dva kilometry.
A hlavně - rozhodnutá nezapomenout, že když člověk na pětistovce umírá, dva tisíce dá s úsměvem. Důležité je překonat bod zlomu. Nesmím na to zapomínat. A až se mi to povede opravdu uvést do praxe, napíšu svému zpovědníkovi, že má volno, protože já jsem překonala svůj největší hřích - předčasné odpadávání :-)
Super článek o radosti z pohybu a z radosti překonávat mety!!! Ano, když se člověk překoná, je pak odměněn :-) Díky a piš dál! PS. A když je to článek na křesťanských stránkách, tak se snad o víře tady psát může, ne? PPS. Píšeš fakt bezvadně vtipně!
Jo a problém s předčasným odpadáváním mám taky, tak je fajn se překonat a nevzdat to - v jakékoliv oblasti :-)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.