Až se zima zeptá, jestli mi nehráblo, že dobrovolně bydlím v místě, kde tři měsíce skoro neuvidím Slunce, protože z jižní strany se mi za zahradou zvedá nejvyšší kopec v okolí, tak si vzpomenu, že celé léto koukám do zeleně. Vybavím si, že na jaře se nenápadně zazelená ten z většiny listnatý les, kterým je pokrytý. Na svěžím zeleném podkadě vykvetou bíle ty dva legračně pokroucené stromky, co jsou zhruba v polovině výšky a jen co odkvetou, objeví se svíce květů kaštanů a pod nimi žlutomodré koberce blatouchů a pomněnek, které pro mě mimochodem mají velmi osobní rozměr. Svěží zeleň pomalu přejde to sytě letní a já zase budu za vlahých podvečerů sedět v kuchyni, večeřet a koukat z okna na srnky (a to bydlím v desetitisícovém městě). Nádheru barev, kterou mi poskytne podzim, snad ani nemusím popisovat. A že tu mám v zimě tmu? Aspoň víc vynikne plamen v kamnech.
Takže až se zima opravdu zeptá, tak jí řeknu, že je v menšině a ať kouká aspoň kopec přikrýt sněhem, protože nechat si bláto od podzimu není žádný hrdinství.
Článek byl sepsán pro mou osobní potřebu, až zas budu v prosinci nadávat, že z té věčné tmy zcvoknu!
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.