Přebít

Jdu ulicí... potkávám lidi se špunty v uších.

Sedím ve vlaku... proti mě člověk s netečným pohledem upřeným ven a špunty v uších.

Nastupuji do šaliny... a nikdo neslyší volání o pomoc s kočárkem. Mají špunty v uších.

Vstoupím do čekárny u lékaře... vyndají jeden špunt když vyjde sestra v naději, že konečně řekne jejich jméno a pak jej zase otráveně zasunou zpátky.

Přemýšlím, co tak úžasného ty mobily hrají, že většině lidí stojí za to přeslechnout blížící se auto, než aby přišli o pár minut poslechu toho zázraku z paměťové karty, předpokládám nelegálně upirátěného někde na webu.

Přemýšlím nad tím, jak jsem potkala tu starou paní a zpětně si uvědomuji, jak to náhodné setkání bylo obohacující.

Vzpomínám, jak jsem se dneska smála, když dvouletý synek pochopil, že řevem nic nespraví a tak si lehl na zem a zcela vážně pronesl "tlucuju!". Chvíli si poležel, pak řekl "hotovo" a pokojně odešel.

Uvažuju nad tím, jak se zachovám, až se manžel vrátí z práce, protože mě ráno pěkně nadzvedl, ale nebyl čas to řešit. Stojí to za hádku? Nebo jenom upozornění, že mě tohle zraňuje? Či to snad přejít úplným mlčením a tvářit se, že se nic nestalo?

Děti usnuly, uvařím si kafe, zalezu do svého koutku a jdu si popovídat s Hospodinem. Potřebuju se o spoustě věcí poradit, než se do nich vrhnu, abych nenapáchala víc škody než užitku.

Káva dopita. Vzbudit děti, převlíknout a hurá pro nejstaršího do školky. Vím, že sotva se rozloučí s paní učitelkou, tak mi začne něco povídat a přestane s tím až dvacet minut po tom, co večer usne. A já už nebudu mít prostor myslet na nic z toho, co promyslet potřebuji, pokud jej chci alespoň na půl ucha vnímat.

Vyrážím do školky. Připadám si legračně, když sleduji výrazy lidí, kteří mě potkávají. Jdu s hlubokým kočárkem, takže se tak nějak očekává, že miminko v něm nebude zrovna komuniativní a přitom vedu přednášku o tom, že šoupat nožičkama a prášit není úplně fajn a navíc ty botičky to bolí a brzy se zničí. Ono totiž zepředu nejde moc poznat, že já kočár jen kormidluju, ale veze ho náš dvouleťáček. Ruce hezky nad hlavou, ale hlavně že veze. Jedna paní mu tady říká neviditelný motorek :-) V tom potkávám patru tří mládežníků. Nejdou neslyšet. Kluk, tak šestnáctiletý, právě vykládá dvěma slečnám, že je úplně vidí, co budou dělat za 10 let. Té jedné s úsměvem sdělí, že ona bude dělat kurvu v německým bordelu a té druhé řekne, že ona tam bude s ní. Holky se lámou smíchy v pase. To byl vtip století.

Stydím se za ně. Tohle mi (i v jejich věku) někdo říct, tak zrudnu po konečky vlasů, pak mu jednu vlepím a už s ním nikdy nepromluvím. Nakonec jako bonus doma propláču celý večer. A v tom si všímám - všem visí kolem krku sluchátka. Dám si je dohromady s ukecaností svého dítěte a neschopností v jeho přítomnosti nad něčím hlubším uvažovat. Nemůžu se zbavit domněnky, že mít neustále špunty v uších není o tom, že by člověk bez hudby nevydržel, ale že tak mnozí zahlušují vlastní já, odsouvají do pozadí problémy, které se jim nechtějí řešit, přebíjí nepříjemné a nevědomky tím umrtvují i to krásné.

Vy, kdo posloucháte pro krásu hudby, pro koho je posunem dál, máte moji hlubokou poklonu, že ji dokážete vnímat uprostřed hektičnosti světa. A vy, kdo do světa rytmického hluku utíkáte, zkuste najít odvahu vystoupit. Stojí to za to.