Děvče!

Před lety na JUMPu mi krásně znělo, když nás Michael oslovoval "človíčku". Bylo to plné důstojnosti a současně nicoty. Jako by to vyjadřovalo, že jsem jen prach, ale prach, na kterém Hospodinu záleží a bere jej jako partnera.

Pak přišlo nové oslovení. Byla jsem vdaná, pro mnohé vrstevníky tím pádem stará. Považovali za projev mé zkostnatělosti, že jsem se vrhla do manželství ve dvaadvaceti. A pak mě jeden člověk začal oslovovat "děvče". V téhle situaci to bylo jako balzám na duši. Nepovažoval mě za předčasně přestárlou, navíc jsem trošku marnivě tohle tohle milé oslovení brala jako výraz toho, že asi nevypadám tak hrozně staře, jak mi mnozí přisuzují. Postupně jsem si zvykla, že mi takhle říká, ale stejně to pokaždé zahřálo u srdce. Když jsem mu potřebovala zavolat, mohla jsem si být jistá, že když mi to (náhodou) zvedne,  ozve se z telefonu jásové "Zdarvím Tě, děvče". Milé. Hřejivé.

Včera mě však překvapil. Po jednom rozhovoru mi řekl s důrazem na každé slovo: "Děvče! Matko! Manželko! Dcero!" A já nahlížím úžasnou skutečnost. Tím, že se děvče stane matkou, nepřestává být děvčetem. Svatbou nestárne, ale získává na kráse. Nežije totiž jen podle svých představ, ale ve dvou. A pokud opravdu chce být nazývána manželkou, musí být schopná být děvčetem a současně matkou, byť by to mateřství nebylo fyzické, ale "jen" duchovní. A tímhle se ještě více stává dcerou. Nikoli ve smyslu malého dítěte, kterou musí rodiče opečovávat, ale právě tak, že do svého dcerenství dospěje. V mnohém pochopí své rodiče, v mnohém naopak ne. Ale v žádném případě je nesmí odepsat. Přece jen - vzešla z nich a kdyby jich nebylo, nebyla by děvčetem, manželkou, ani matkou.