Magnet na průšvihy

Psal se srpen 2008 a bylo příšerně vedro. Měla jsem nohy oteklé od kolen až po konečky prstů tak, že každý krok budil dojem, že jakmile došlápnu plnou vahou, tak mi noha praskne jak pytlík naplněný vodou při dopadu na zem. A tak jsem usoudila, že do večera, kdy povolí vedra i otoky, budu užitečná sedící. Nechala jsem ségru, aby přivezla hromadu paprik a rajčat a jala se krájet. Uvařím polotovar leča na zimu. A tak jsem seděla a krájela a krájela. Nadšení z vlastní užitečnosti mě přešlo zhruba po dvou hodinách. Uvědomila jsem si totiž, že mě nějak podezřele pálí levá ruka. A pak mi to došlo. Vždyť ty papriky jsou pálivé! Proto je pravá ruka, která drží nůž, v pohodě, ale levá, která už osahala několik kilo paprik se hlásí o slovo.

Nastala panika. Ruka pálila jako blázen. Umýt to nešlo a to jsem zkusila kompletně všechny saponáty - kosmetické i úklidové, co jsem doma našla (vyjma WC čističe). Chladit jen super studenou vodou. Přece nevyplýtvám celou studnu. Pak jsem si vybavila, že kdysi v nějaké televizní soutěži dělali pokus, který dokazoval, že nějaká látka obsažená ve slivovici dovede tu pálivou látku neutralizovat. No jenže kde vzít slivovici? Tu doma běžně na mytí nemíváme. A tak se můj manžel vydal na obchůzku sousedů a škemral, jestli někdo nemá tak decku slivovice, kterou by mohl postrádat. Pak říkal, že si připadal jak neskutečněj notor, když už kvůli slivovici zvoní u vedlejších domů a s díky odmítá rum a podobné s tím, že musí nutně přinést právě tu slivovici.

Nakonec sehnal. Došel domů se skleničkou vzácné tekutiny. Měla jsem hroznou chuť ten poklad vypít (dodnes nechápu, jak někdo může slivovici kloktat, to by mělo být v čele smrtelných hříchů!). Nakonec jsem se ale ovládla, neužila ten zázrak vnitřně, ale hezky do něj namočila obvaz a ten si ovázala kolem ruky. A ono to pomohlo. Napřed to chladilo, pak to pálilo a pak najednou začalo být nějak líp. Ale nestačilo to. Ruka byla pěkně nasáklá do hloubky. A tak jsem si to na noc zopakovala. Vatu do slivovice, na to obinadlo, přes to pytlík, abych si neždímala takový dobrý pití do postele.

Jestli jste někdy někdo byli v pálenici v hlavní sezóně, tak máte zhruba potuchu, jak jsem ráno smrděla. Manžel si liboval, že je sobota a nemusí v práci absolvovat zkoušku na alkohol v dechu. Ale moje ruka nepálila!

Uběhl nějaký ten čas. Tentokrát byl březen 2012. Byli jsme dva měsíce přestěhovaní do vlastního a žili v podstatě mezi bednama od banánů a domů nám konečně vedlo schodiště udělané tak, jak má být a ne jen prkna položená na konstrukci. Manžel obložil sádrokartonem spodek a mě opět pojala fantastická myšlenka. Na tmelení a broušení sádrošů su přece machr, tak se do toho pustím. Jeden den jsem zatmelila, druhý přebrousila. To pro neznalé znamená, že jsem skoro celý den měla nad hlavou vibrační brusku, kterou jsem zahlazovala zasádrované spáry do hladka, aby se dalo vymalovat. Takže jsem v krásném březnovém dni vypadala jako dokonalý sněhulák. Všude (ve vlasech, v nose, v uších, po obličeji a dokonce i za spodním prádlem) mě pokrýval jemňounký bílý prach.

Teď je březen 2014. Lečo nedělám. Semínka rajčat seju v kuchyni do plat od vajíček. Dávám si svátek a stejně - na puse se mi udělal opar jako malina.

A tak si říkám, že jsem asi magnet na průšvihy, ale vždycky se z nich vylžu. Tu pálivou ruku jsem totiž myla všemi prostředky proto, že se měl co nevidět narodit náš Kuba. Já bláhová si v pátek říkala, že jestli se mi teď rozjede porod, tak to miminko ani nepohladím, abych ho nepopálila. V sobotu jsem pak přemýšlela, jak v porodnici vysvětlím, že smrdím jak natorický alkoholik a upřímně se děsila, že mi napřed dají dýchnout. Naštěstí jsem ještě pár dní přenášela.

Broušení sádrokartonů byla záminka. Měla jsem den před termínem porodu a prostě jsem se rozhodla, že Matěje vyženu ať chce nebo ne, neb nemám náladu zase přenášet a otékat. A tak jsem potřebovala přesvědčit manžela, že je opravdu nutné schodiště vymalovat, abych ho v den plánovaného termínu mohla dokonale vytřít. A malovat na nezatmelené sádroše je blbost, to uznám i zblblá hormonama. No tak jsem tmelila a brousila. Až jsem se pak viděla v zrcadle, tak mě opravdu pobavila představa, že by mi rupla voda a já tentokrát jela do porodnice jako sněhulák v bujném jaru.

A teď mi zbývá ještě měsíc, takže předpokládám, že ten opar je jen předzvěstí, že v klidu to asi zase nebude :-D