Křesťanský zbytek

Když jsem ještě jezdila na JUMP, tak mě výraz "křesťanský zbytek" nadchnul. Nejde o posledních pár křesťanů, kteří by po Zemi běhali jen tak na dožití a po jejich smrti už po nich ani pes neštěkl. Jde o buchtu, chleba, piškot,...

Abych to vysvětlila. Parta křesťanů dostane svačinu. Talíř koluje, každý si vezme. Až je tam poslední kousek. Křesťanský zbytek, který by každý rád snědl, ale cítí povinnost se rozdělit s ostatními. Talíř oběhne první kolo a nikdo si ubohé buchty nekousne. Při druhém kole je to někomu trapné, tak si ulomí půlku a zbytek pošle dál. A tak nějak vzniklo štěpení atomu.

Značný rozruch vnesl do poklidného života v klanu můj tehdejší snoubenec. Nikdy na podobné akci nebyl, tuhle nekonečnou hru neznal a když k němu v rámci druhého kola buchta přišla, tak ji snědl. Když jsem mu pak v ústraní vysvětlovala ty zděšené hladové pohledy křížené se smíchem ostatních, tak prohlašoval, že to mu nikdo neřekl, že si myslel, že buchta je od toho, aby se jedla a ne posílala dál a dál.

Postupem času se v našem manželství zažila druhá hra. Jmenuje se "sežer křesťanský zbytek, aby neztvrdnul" a jde o to, kdo se po tom posledním kousku vrhne rychleji. Sice se pak třeba rozdělíme, ale prostě zmizí z talíře (s obyklým dodatkem "na křesťanský zbytky nehrajeme"). A tak jsem si zvykla, že se u nás jídlem neplýtvá, křesťanské zbytky se nevyhazují ani nedělí tak, že je všude plno drobků a stejně se nikdo nenají. Dokonce jsem byla ochotná tvrdit, že u nás doma křesťanské zbytky nevedeme. Konkrétně jsem to říkala do dnešního rána, kdy jsem si šla namazat chleba k snídani. Otevřu ledničku a vyndám paštiku. Je jí tam tak... no na špičku nože. Sice mi není jasné, proč to ráno nemohli sníst celé, ale asi by praskli. Mažu tedy tu malinkou oblinku krajíce a jdu hledat dál. Marmeláda! Jupí. Bude sladko-slanej chleba. Jenže co čert nechtěl - nastrčil křesťanský zbytek a já smutně koukám na půl suchého krajíce. Druhá půlka se dělí o marmeládu s paštikou. Co já bych si tam tak dala? Už to mám! Vepřové sádlo jsem dovedně skryla až vzadu a mohla bych tedy vystačit na celý zbytek plochy. A taky že jo. Navíc - našla jsem i dva proužky papriky, které na to šly dát (ano, taky by někdo prasknul, kdyby tu papriku dojedl celou. To se radši poctivě zabalí do potravinovky, aby neoschla, ale pokud ji nikdo nenajde, tak spolehlivě zplesnivěla). Hostina z křesťanských zbytků (které u nás doma přece neexistují) byla na stole.

Co na to řekl můj muž? Že přece tu paštiku nebude hamounsky brát všechnu, když ví, že mi chutná a on už měl chleba namazanej celej :-)

Omlouvám se obzvlášť své rodině za odtajnění jejího soukromí. Pohnutkou k sepsání tohoto článku byl dotaz několika mých kamarádek ve stylu "to ti na něm fakt vůbec nic nevadí?" Ano děvčata, vadí. Vadí mi, když tu paštiku nesní ani nezakryje a já ji pak vyhazuju oschlou společně s tou plesnivou paprikou. :-)