Přežít

Taxík ji vysadil na jedné z nejrušnějších ulic. S lehkým úsměvem poděkovala muži za volantem a odhodlaně zabouchla dvířka. Zhluboka se nadechla, aby si dodala odvahy, ale až jí zatrnulo, jak zdejší vzduch páchl směsicí výfukových plynů, přepáleného tuku ze všudypřítomných fastfoodů a to poslední, co by jí byl dopřál, byl dostatečný přísun svěžího kyslíku. Rozhodla se jednat rychle. Rozhlédla se a poměrně snadno objevila tu neskutečně vysokou budovu, kde se měla za pár minut představit v proslulé agentuře. Nasadila ten nejzářivější úsměv, jakého byla schopná a pokusila se na jehlových podpatcích nezmrzačit na dokonale vyleštěné podlaze vstupní haly. Ve výtahu, který ji měl dopravit až vysoko do oblak zkontrolovala ve velikém zrcadle svoji těsnou sukni, dokonale střiženou halenku a zbytečně, ale přece si přeleštila boty papírovým kapesníčkem.

O hodinu později už stála zase venku. Tu práci dostala. Nebude trvat dlouho a bude pohádkově bohatá. Teď prý se má porozhlédnout po městě, najít si slušné bydlení a užívat posledního volna, které na dlouhou dobu má. Smlouva v kabelce ji sice hřála u srdce, protože ty peníze potřebuje, ale jinak si při dalším doušku vzduchu nepročištěného klimatizací uvědomila, jak je jí divně. Cítila na sobě obdivné pohledy kolemjdoucích, občas se pokusila ignorovat hlasité hodnocení svého zevnějšku. Procházela kolem butiků, zlatnictví, obchodů s originálními kousky nábytku. V peněžence měla posledních pár drobných. Než se rozhodla vycestovat, o všechno přišla. Věděla, že na účtu má lehkou rezervu, ale na žádné plýtvání to není. Do první výplaty bude muset být opravdu velice skromná.

Pokusila se být netečná k hektickému okolí, slepá k obdivným i pohoršeným pohledům kolemjdoucích. Snažila se myslet na to, že je sytá a odolat tak pokušení ty drobné utratit aspoň za nějaké jídlo. Odolala. Bloudila víc jak dvě hodiny, než našla obchod s použitým textilem. Vlezla dovvnitř a koupila ten nejnemožnější svetr, který tam měli. Zabalila se do něj a kašlala na to, že se v něm potí. Rozpustila si vlasy, lehce je rozcuchala a snažila se být prostě... průměrná. Nechtěla, aby ji všichni viděli. Nenáviděla se za to, že se jí dostalo té cti splňovat současná měřítka krásy. Teprve teď se mohla aspoň trochu svobodně rozhlédnout. Děsil ji všudypřítomný hluk, bezohlednost chodců i řidičů, zářivé neony, klaksony, špína chodníků i lesk výkladních skříní. Teprve teď na ni dolehla ta tíseň faktu, že tu bude pracovat dalších 12 měsíců. Být na ní, tak uteče. Zdrhnout kamkoli, dělat tu nejpodřadnější práci. Jen mít trochu šatů, něco do žaludku a vytápěný pokoj s teplou vodou. Víc by nepotřebovala. Ale věděla, že by to bylo málo. Má tři malé sourozence. Za rok jí je sociálka svěří do péče. O rodiče přišli tou nejpitomější shodou náhod. A existují vůbec náhody? Věděla, že ty děti musí zabezpečit. Teď je o ně postaráno náhradní rodinou. Dostala soudní povolení odjet za prací, byť jí do plnoletosti chybí pár měsíců. Jestli ale malé brášky a sestřičku chce v budoucnu vychovávat sama, musí se prokázat dostatečně tučným kontem. A to ona chce. Cítí to jako dluh vůči rodičům za to, co všechno jí dopřáli a taky se děsí faktu, že by museli ti malincí špunti vyrůstat u cizích lidí.

Rozhodla se tedy vsadit na to, že je prostě pěkná. Rozeslala fotografie a míry svého těla po celém světě. Ozvala se jí jediná agentura. Žel, byla za oceánem, ale rozhodla se do toho jít. A štěstí jí přálo. Ale co je štěstí? Dostala práci jako modelka. V následujícím roce se bude oblékat do nejdražších šatů světa, fotit ji budou nejvěhlasnější fotografové, možná se objeví na nějaké titulní stránce. A za rok bude mít tolik peněz, že děti uživí, i kdyby po návratu domů měla několik let být bez práce, aby se jim mohla věnovat.

Teď má ale poslední tři dny, než jí začne každodenní dřina v ateliéru a na přehlídkových molech. Sice má hlavně fotit, takže bude aspoň ušetřená pohledů těch, které touze ukázat se ve světlech fotoaparátů podrobily celý život a na ni budou určitě koukat nevraživě, když se tu objevila bez předchozích zkušeností, ale s pěkným obličejem a předpisovým tělem. Musí využít každou chviličku volna, než začne její obličej denně snášet obří množství líčidel, vlasy těžknout v nehezkých účesech, které mají kontrastovat s nákladnými róbami a její zelenohnědé oči na ni budou koukat z časopisů i obřích plakátů kolem cest.

Chodila ulicemi a uvědomovala si, že pokud kolem sebe neudělá průhlednou, ale pevnou bariéru, těžko se vrátí domů s tak čistým srdcem, s jakým odcházela. Rozhodla se žít celý rok ve vnitřním světě, aby se nevrátila tvrdá, bezohledná a sebestředná, jak se ve světě velkých příležitostí vyžaduje. Myslela na ty tři caparty, co čekají kdesi doma v Evropě. Evropa... nikdy jí to slovo neznělo tak krásně i teskně zároveň.

Nastal den D a s lehce se třesoucími koleny vstoupila do ateliéru. Oblékli ji tak, jak by doma nešla nai vynést koš. Ale musela uznat, že zaměstnavatel splnil její jedinou podmínku - žádné příliš odhalující šaty. Chtěla, aby její tělo znal až její manžel, a ne napřed celý svět a pak teprve on. On, na kterého stále trpělivě čekala. Věděla, že byl risk klást si požadavky a nemít slavné jméno, ale majitel agentury podlehl jejímu prostému šarmu a přislíbil. Byla nadšená, že slib dodržel. První fotky prošly úpravou a ona se skoro nepoznávala. Přemýšlela, proč to vlastně má fotit a ničit si u toho zdraví, když pak ve výsledku zůstaly jen její oči a to je ještě upravili, aby měly tu správně prodejnou barvu. Připadala si jako živé ramínko na kabáty. Ale co, každým dnem byla blíž cíli - životu s posledními příbuznými, kteří jí zbyli. S trojčaty, které hladívala přes mámino bříško a smála se, že jednou budou mít její děti opravdu mladinké strýce a tetičku. S trojčaty, které maminka porodila, stejně jako kdysi ji. S trojčaty, které vezla maminka společně s tatínkem z porodnice. S trojčaty, které jakoby zázrakem přežily, když je na jejich první cestě autem potkal opilý motorkář.

Už za pár dnů vyšly její první fotky v prestižním časopise. Dostla za ně docela tučný honorář. Nechala si to nejnutnější pro přežití a zbytek peněz poslala ženě, která měla na ten rok poskytovat jejím malinkým sourozencům náhradní rodinnou péči. Do obálky vložila výtisk časopisu a poslala jej tamtéž. Připojila jednoduchý vzkaz: "Fotím pro Vás a pro ně. Děkuji, že jim děláte maminku, dokud já nemohu." Honem zalepila obálku a hodila ji do poštovní schránky. Potom utekla do kostela. Nebyl takový, na jaké byla zvyklá z domova, ale přesto se tam cítila aspoň trošku jako doma. V němé modlitbě setrvala spoustu hodin. Vyhodil ji až člověk, co šel večer zamykat. Prosila, toužila. Prosila o sílu vydržet ten rok odloučení. Toužila, aby ji děti jednou přijaly jako matku. Plakala, i když slzy už dávno došly.

Ráno do sebe nalila opravdu silnou kávu. Věděla, že začíná být vyčerpaná, ale ona to přece dokáže. Kvůli nim. Musí. Srdce by jí utrhlo, kdyby patřičnou sumu peněz nezískala. Tady si jí váží. Respektují její podmínky o modelech, které předvádí. Platí ji tak, jak by si doma nikdy nemohla vydělat. kdo by taky doma zaměstnal holku s výučním listem, na kterém ještě neoschnul inkoust a dal jí za týden práce tolik, co jiní berou za půl roku? To, že ji bolí nohy z příšerných bot nějak zvládne. Doma si je rozmasíruje. Že jí svědí obličej z věčného líčení a odličování taky vydrží. Zná zázraky, co umí heřmánkový čaj nacucaný do utěrky a položený na tvář. Vydrží všechno. S takovými myšlenkami dopila kávu a spěchala do práce.

Na rožku v trafice ji na jednom plátku trkla její tvář do očí. Ale pro noviy přece nefotím... napadlo ji. Výtisk s obřími titulky koupila. A dočetla se, že tahle záhadná kráska z Evropy odmítá odhalit dekolt, protože ji její matka jako malinkou polila kyselinou v obavě, že by jednou mohla být hezčí než ona sama.

Do práce došla jako ve snách. Maskérka lomila rukama nad jejíma rudýma očima a doufala, že nepřijde o práci, když se jí tohle nadělení nepovede skrýt. Ani nepozdravila. Malátně položila otevřený bulvár na stůl a jen hlesla "A já věřila, že jsem silná."