Noty

Před pár lety jsem si napsala Ježíškovi o Jeruzalémku. Nadchlo mě, jak je krásně čtivá. Zklamalo mě, jak je příšerně těžká. Usoudila jsem, že to teda není knížka do postele. No jenže kam, když stůl máme jen jídelní a tam mi řádí děti?

V době, kdy jsem nad tím přemýšlela, to u nás doma vypadalo o něco víc neutěšeně než teď. Teda abych to vysvělila - zařizujeme se postupně a pomalu, protože je nám líto utrácet peníze za nábytek, který bude počmárán, upatlán marmeládou či medem nebo poznamenán v nestřeženém okamžiku ukořistěným nožem. Takže máme doma kousky nábytku na odpis a co je nové, to je v maximální možné míře levné a hlavě omyvatelné. Až děťátka naberou rozumu, nastane velké zařizování. A právě z těchto důvodů jsem nechala otázku umístění Jeruzalémky, které mělo být jiné než v knihovničce, na dobu příhodnou.

Minulý a předminulý víkend jsme montovali ložnici. Tzn. k naší krásné kované posteli přibyl definitivní nábytek. Nějaké ty úložné prostory, které v současné chvíli připomínají přihrádky na chaos. Umístění věcí tak, aby nám to vyhovoalo prostě chvíli trvá. A včera, u příležitosti toho, že máme ložnici hotovou, že jsem si vyhlásila narozeniny (proč si ty křestní neoslavit, že jo) a taky toho, že to byly přesně dva roky, co jsme se konečně nastěhovali do svého, se můj muž vytasil s darem. Už to samo o sobě je u něj docela zvláštní věc, protože bytostně nesnáší pořizování jakýchkoli darů a jak jen může, tak to přehraje na mě. Ale abych to nezamluvila. Obřadně mi věnoval partu takových divných tyček, šroubečků, ohnutých plechů... A když jsme s tím chvíli zápasili, tak se z toho dal seskládat opravdu fortelný (koupený ve starožitníctví) stojánek na noty. Kdysi jsem se o něm zmínila, že by to byla paráda - mít někde stojánek na noty, na kterém by bydlela moje krásná Jeruzalémka tak, aby každý, kdo jde kolem mohl nakouknout a najít třeba právě to, co zrovna hledá.

A tak nám do ložnice přibyl další kousek nábytku.