sanin občasník aneb co mě nenechá klidnou

(Ne)mám radost z města

10. 1. 2014 14:42
Rubrika: Nezařazené

Asi to bude znít poněkud kacířsky, ale tak to napsat nechci. Jen se bojím, že se mi nedostává talentu písemně vyjádřit to, co bych opravdu chtěla.

 

Vyrostla jsem na dědině. Maličké. V době nejvyšší obydlenosti čítala 101 lidí a zhruba polovinu toho počtu psů. Krávy, prasata, kozy, ovce, slepice, kachny a další obyvatele nepočítaje.

Od útlého dětství se tedy umím vcelku obratně ohánět hráběmi, vidlemi i motykou. Postarat se o drobné zvířectvo taky nepovažuji za problém (ze všeho většího než ovce jsem vždycky měla obrovský respekt a nějak jsem se nepřesvědčila, že respekt není totéž co strach) a věřte nebo ne, fyzická práce mě uspokojuje a pranic mi nevadí, že mě pak svědí celé tělo, na hlavě mám místo účesu uvázaný šátek nebo starou plenu a moje vůně by se asi ve městě moc neprodávala.

A tak mi vlastně přinášelo docela uspokojení pustit se do kompletní rekonstrukce domu. Tvrdá práce při výměně střechy (cca 12 metrů nad zemí, skoro 500 m čtverečních krytiny), kdy byla vedra k zalknutí a všichni kolem toho měli plné kecky mi naprosoto vyhovovala. Svaly se mi třásly únavou, kůži jsem měla spálenou, ale bylo mi strašně pěkně. Euforie postupně vyprchala (jak se práce stala piplačkou na sádrokartonech, izolacích a obkladech - tenhle druh činnosti mě k smrti nudí) a mně pomalu začalo docházet, že mě okolnosti donutily nastěhovat se do města. Sice malého, ale města. Takže jediné, co zůstalo z dosavadního způsobu života byla možnost sušit seno. Manžel hospodářství nechce (i když plac by byl) a já vlastně taky ne. Při mém způsobu pracovního života by mi těch zvířat bylo tak akorát líto a místo aby z nich byl nějaký užitek, tak bych to stejně nechala umřít stářím, protože zaříznout kuře nebo králíka sice teoreticky umím pěkně, ale praxi... vždycky dělala babička. Takže jenom řádím na zahradě. Učím se opečovávat stromy, neklít při pletí záhonů (ach ty piplačky) a vařit domácí zeleninová jídla podle mojí prababičky (a že ta uměla a honila mě k plotně sotva jsem udržela vařečku!).

Pořád mi to ale nějak nestačilo. Pošilhávala jsem po dědinách, polorozpadlých domech, ve skanzenech bych byla ochotná rovnou začít štípat dříví a zabydlet se v té jedné místnosti, co domečky nabízejí. A jak to tak bývá, po slastném opojní alkoholem člověk vystřízliví. Na dědinách jsem odmala viděla na jednu stranu práci, pak těžkou práci, hned po ní špinavou a smradlavou práci. K tomu mizernou dostupnost hromadné dopravy, jeden druh paštiky v obchodě a rohlíky na předchozí domluvu a navíc ani jeden, pokud to nenahlásím předem. Naproti tomu jsem měla postavené, že děti lítají v celém katastru obce špinavé jak čuňata (i když nás aspoň občas někdo umyl a protesty nepomohly), maminky se o ně nebojí, když přijede auto, děcka zírají jako by šly do cirkusu. K tomu není problém o kvasnice požádat sousedku a zítra jí koupit nové. A tak dál. Prostě to, co jde vidět.

Jenže jak stárnu, začínám vnímat i tu neviditelnou odvrácenou tvář. A teď pozor - bruslím na hodně tenkém ledě a uvědomuju si, že bych se mohla někoho nechtíc dotknout. Chci předem zdůraznit, že následující řádky jsou vlastně logickým vyústěním toho, že většina (zvlášť starších) lidí, co se na dědině narodili, pak na ní vyrostli, pracovali a taky tam umřou, z ní vlastně nikdy moc nevytáhli paty a když, tak na středisko k doktorovi, kde seděli zase mezi těma samýma lidma z dědiny.

Vím, že si všichni vidí do talíře, ale přesto mě dneska strašně překvapil způsob uvažování. Řeč byla o holce, co je stejně stará jako já a nedávno se k ní do domu nastěhoval její přítel. Dozvěděla jsem se, že nejsou vzítí, že ještě nemají záclony, ale mají nový auto - tak ho vystavovali celý odpoledne před vratama, aby každej viděl. Taky mají otočný sušák na prádlo, tak ho dali pěkně do zahrady, aby na něho šlo vidět z ulice (kam by ho taky dali jinam, když za barákem je hospodářská část a já bych teda mezi sepičákama prádlo sušit nechtěla, když mám krásnou zahradu). Dovezli si domů jakousi skříňku (beztak to dají pod televizi) atd.

A mě šrotovalo v hlavě, že záclonu jsem si dala do kuchyně, protože jsem udělala křivě omítku nad oknem, tak aby to nebylo vidět. Ale je jen do půl okna. Neznamená to, že na dlouhou nemám? (On teda pravý důvod je, že u okna mám dřez a urousaná záclona by mě štvala). Do ostatních místností jsem dávala záclony až po roce bydlení, kdy jsem konečně vymyslela, jak je dát na střešní okno, aby vypadaly hezky a byly dětemodolné. Auto mám taky nový. Sice už rok a patřičně ojeté, ale zvenku vypadá napucovaně. Asi je zbytečné někomu vysvětlovat, že můj stařičký forman se prostě rozpadl a z nebe nám spadla právě v tu dobu hypervýhodná nabídka, tak jsem oželela koupi šatní skříně, koupila auto a místo šatníku měla dál banánové bedny. Teď mi shodou okolností stojí auto už třetí den na dvoře, protože jsem do garáže musela na pár dnů strčit něco, co bych opravdu nerada, aby zmoklo, zatímco auto to pár dní vydrží. Ironií osudu je, že naproti našemu dvoru je zbudovaná vyhlídka na město z nejvyššího kopce a náš dvůr je jako na dlani. Takže kdyby někdo měl zájem vidět naše "nové" auto, tak teď je pěkně vystavené uprostřed dvora. Mimochodem - právě u otočného sušáku, který je poblíž sousedova plotu. Pochopitelně je umístěn strategicky - aby sousedi viděli, že jsem koupila manželovi pyžamo v CAčku a nemysleli si, že má na spaní vytahané triko z tržnice (to nosí do práce a ne do postele).

Rohlíků si koupím kolik chci a nikdo nerozmazává, že beztak přijede švagrová, když si jich beru tolik. Sami bychom jich přece 15 nesnědli. A nebo že bych dělala na neděli nádivku do kuřete? No ale to bych musela kupovat kuře. Nebo že by mi dala tchýně? Ta tu přece byla v pondělí a měla velkou kabelu....

A tak si uvědomuju, že mám vlastně obrovské štěstí. Ač mi ze dvou bytovek, které tu přibyly vidí každý až do talíře, jsem pro něj anonymní zpátečnice, co pere ob den plínky a neřeší, jestli auto vystavuju nebo nemám garáž. A jestli řeší, tak by mě to překvapilo, protože když někoho z těch okolobydlících pozdravím, kouká na mě jako na cvoka. Není totiž trendy vědět, kdo bydlí vedle.

Zobrazeno 1818×

Komentáře

evulka

Za seba beriem radsej "samotu v meste" ako neustale nazeranie do taniera a postele. Prazdniny u babicky a deda na dedine som milovala, ale uz ako malej mi neslo do hlavy, preco by mal byt dovod nerobenia niektorych veci to, ze by to uvideli/okomentovali susedia. Casom som zhodnotila, ze to bude asi preto, ze maju nudne zivoty, a prestala som to riesit. Asi nie som vesnicky material, na to som prilis individualista, co uz :-) (btw, vcelku sme sa s drahym chechtali na tom, ake teorie v dedine rozputame, ked sme prisli autom, ktore nepoznali, vyniesli sme z neho autosedacku s miminom, a za pol hodinu, pocas ktorej sme nakrmili macku, sme zas odficali prec :-))

Clara

Na malé vesnici bych asi dlouhodobě bydlet nedokázala, stačí mi, když přijedem k manželovým rodičům a způsobíme trochu poprasku. :-D Města mám ráda do velikosti mého rodného Brna, teď žijem v poněkud menším městě, které mi plně vyhovuje (10tis. obyvatel, nějaký obchod tu máme, o sobotách farmářské trhy, příjemný lesopark k procházkám, rodinné centrum, pár škol, dobré spojení vlakem atd. atp.), ale ještě víc náš dům, který má jen 4 patra obývaná 8 rodinami (z toho polovina s malými dětmi), kde se navzájem známe a rádi vidíme, občas spácháme nějakou společnou brigádu okolo domu a tak...

Zobrazit 9 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková