Minulou sobotu jsem jela nakoupit. Sotva jsem nastoupila na takový ten jezdící pás pro košíky, tak se nade mnou ozval neklidný roztřesený hlas: Tak si jeď, kam tě srdce táhne a buď si tam klidně i přes Vánoce! Znělo to jako výhružka. Byl to prostě útržek hovoru (a nebo možná jeho celkové shrnutí) náhodných lidí kdesi v davu o patro výš. Ale mně se vrací na mysl celý ten týden od doby, co jsem jej vyslechla.
Přemýšlela jsem, kdo vlastně vyhlásil Vánoce za svátky rodiny. A co je vlastně rodina? Lidé, které pojí pokrevní pouto? Lidé, které pojí manželská smlouva? Společné děti? A do kdy jsou děti dětmi? Kdy nastává rok, ve kterém mohou "děti" poprvé trávit svátky s člověkem, jehož milují? A nedopouští se tak zrady na rodičích?
Nemám páru, jestli ten "propouštějící" hlas byla matka, manželka, přítelkyně nebo kdo vlastně. Jen vím, že to řekla žena. A pokud se dotyčný/á propuštěný/á rozhodne svátky opravdu trávit tam, kam ho srdce táhne, nebude pak místo radosti cítit spíš výčitky svědomí?
My jsme s manželem považovali za přirozené, že dokud jsme nebyli manželé, trávili jsme Štědrý večer ve svých původních rodinách a potom jsme se sešli společně a zbytek dovolené prožili spolu. Po svatbě jsme byli zcela automaticky u našich, protože jsme tam bydleli. A teď bydlíme sami a rodičům jsme dali volnou ruku. Vědí, že dveře jsou otevřené a je na nich, zda pozvání do naší rodiny přijmou nebo zda se setkáme v následujících dnech. Ale tohle asi vychází z našeho vnímání rodiny. Nepopíráme naše kořeny, ale prostě jsme opustili otce i matky a přilnuli k sobě a okolí to prostě musí přijmout a kdyby náhodu nepřijalo, nezbývá mu, než to tolerovat.
Věřím, že ve chlívku v Betlémě to bylo stejné. Kdyby Josef Marii nemiloval tak, že kvůli ní opustil rodiče, pravděpodobně by ji vydal veřejné pohaně. A když ji nevydal a opustil domov, tak by mě opravdu překvapilo, kdyby seděl někde v rohu celý nakvašený, že je mu zima a ta holka vedle místo toho, aby jej opečovávala, tak si tam někde řve, že porod bolí a že takhle drsný si to nepředstavovala. Asi si chudák připadal zcela zbytečný, bezmocný a možná prchnul ven hlídat vchod. Ale vnitřně... předpokládám, že miloval. Co na tom, že nebyl ženatý. Prostě miloval a přijímal. V duchovním slova smyslu byl z mého pohledu manželem. Není tohle ten model rodiny, který by měl být závazný? Jsou-li Vánoce rodinným svátkem, neměla by být rodina definována právě takto? Láskou a přijetím?
Nějak mě slova té paní vyděsila. Dovedu rozpoznat tu chvíli, kdy propustit své děti trávit svátky jinak, než si za ta léta dětství a dospívání zvykneme? Bude můj vztah s manželem ještě hezčí než teď a "vystačíme" si sami? Nepoloží mě syndrom prázdného hnízda, o kterém pevně doufám, že mě nikdy nepostihne? Opravdu jsou naše vztahy takové, jak jsem přesvědčená - tzn. já s manželem a skrze nás děti a zase skrze děti manželé? Nenalhávám si, že manželství mám postavené nad rodičovství? A vydrží to tak?
Spousty otázek. Napadá mě písnička Hradišťanu .... na dně svých včerejších otázek, které bych nikomu nedal....
Berme to tedy tak (speciálně pro JiKu) :-), že odpovědi mi taky nikdo nedá, ale ptát se můžu :-)
Ta zaslechnutá věta mi připadá nejen jako shrnutí nějakého rozhovoru, ale celkově vztahů v naší současné společnosti. Bohužel...
Při svatbě se nás kněz ptal, zda přijmeme děti. Připadalo mi to jako samozřejmé. Pak, jak šly roky, jsem si začala uvědomovat, že je na nás kladen i další požadavek – přijímat své děti jako dar, který odevzdáme dál. Dar, na který nemáme nárok. Je to náročný požadavek – přijímat dítě za každých okolností. Od početí. Stále i tehdy, když odchází z domu, když dospívá, když dospěje. Ne vždy se toto zvládá bez emocí. Ale i toto nám mají Vánoc připomenout. Tu maximální důvěru v moudrost a milost Boží. Přejme si navzájem, abychom v tichu i ruchu betlémské noci dokázali načerpat hodně sil a povzbuzení.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.