Ten nadpis jsem si vypůjčila z muzikálu Radúz a Mahulena, který na motivy Zeyerova dramatu napsal Petr Ulrych a před lety to byl docela úspěšně uváděný titul na brněnskm jevišti. Konkrétně je tam tohle: "Tak to je smrt? Slyším slovo nějaké... Radúz, Radúz!"
Vždycky si na to vzpomenu, když je o smrti nebo umírání řeč. Slyšela jsem o ní mluvit spoustu lidí a každý měl pochopitelně jiný, osobitý pohled. Nejvíc mě zaujal postoj jednoho celibátníka. Mluvil o tom, že život a smrt jsou propojené. Že lidé obvykle slaví při křtu a přitom v něm umíráme starému životu. Naopak smrt, kdy se rodíme do života nového, oplakávají. Je to propojené. Život a smrt, smrt a život. Nevěděla jsem proč, ale cítila jsem z něj obdivuhodné smíření s ní. Prostě až přijde, tak tady bude. Bránit se nemá smysl, tak proč na obranu plýtvat energií, která jde vložit mnohem lépe?
Přemýšlela jsem nad tím docela dlouho. Hledala jsem, kde je mezi námi rozdíl. Taky nepatřím k těm, kteří by tvrdili, že dítě nesmí na pohřeb, aby ho smrt netraumatizovala. Taky si uvědomuju, že bránit se nemá smysl. Až jsem na to přišla. Kdyby jemu někdo řekl, že zítra ráno složí účty, tak by si asi zašel s kamarády na pivo, pak ke zpovědi a nakonec by se na to vyspal. A já? Zašla bych si někam s rodinou, kde budeme jen pro sebe, řekla bych jim, že mi bylo ctí s nimi žít, že je budu provázet přímluvou i nadále. Pak bych si došla ke zpovědi a potom? Potom bych nespala, ale vypracovávala seznam, co má manžel zařídit, aby bylo o všechno postaráno. A kdyby mi Hospodin dal tu možnost, abych na svou rodinu koukala shora, tak bych asi na nějaké přimlouvání neměla čas. Kousala bych si nehty z nervozity, že manžel nestihne koupit dětem zimní oblečení, že zase dal staršímu dítěti ponožky mladšího a nejvíc - nejvíc by mě štvalo, že jim do toho nemůžu kecat. Připadala bych si jako bych koukala v televizi na nějaký sportovní přenos a věděla mnohem líp než ti zoufalci na hřišti, co mají v danou chvíli dělat, jenže přes to sklo jim to jaksi neřeknu. Sakra! :-D
staří Keltové při pohřbech pořádali bujaré oslavy, radovali se, že drahý zemřelý je na lepším, onom světě. Na druhou stranu plakali při narození dítěte, bylo jim líto, že ta duše musela onen svět opustit a jít do tohoto světa plného zla... chytří lidé ;)
@BětkaV: Ten postoj Keltů při pohřbu je pěkný dá se s ním souhlasit. S pláčem při narození ne. Zavání to dualismem (dobré nebe x zlý svět). Vždyť přece při křtu je smyta poskvrna dědičné viny a rodíme se do nového života.
Ferenc: Trošku pochybuju o tom, že keltové sdíleli náš pohled na křest.
Ale jinak tomu s tou smrtí bych věřila. S narozením je to horší, protože by mi to pak zavánělo tím, že těhotné budou ve společnosti zavrhovány a že dřív nebo později si někdo všimne, co spolu dva dělali, než jim nějakou tu duši šoupili z věčnosti do rodiny. A pak by to asi přestali dělat a vyhynuli by.
@sanitan: Souhlasím, jen jsem se zamyslel nad jejich pohledem na věc...
Ferenc: jasné, trhliny tam jsou, přece jenom je to pohanský náhled na věc... jenom jsem o něm kdysi četla a zaujalo mě to tak, že si to pamatuju doteď. Bylo tam i nějak odůvodněné to, proč že se musí ty duše rodit a že to fakt jinak nejde, já jsem si ale zapamatovala jenom tenhle detail... myslím, že to řešili tak, že ani na onom světě není člověk nesmrtelný, takže když umře na onom světě, vrátí se do tohoto. A tak pořád dokola.
A jsme, pro změnu, u reinkarnace :D jak je ten svět malý :D
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.