Šak máš mobil, né?

Bylo mi 16. Chodila jsem na střední a pod stromeček jsem odmítla nabídku mobilu. Jednoduše jsem jej nechtěla. Dost na tom, že jsem si musela ve městě hlídat peněženku a doklady. Ještě mobil. To tak.

V 17 mě můj tehdejší přítel dotlačil k tomu, abych už tuhle věcičku neodmítla. Že k tomu používal docela slušný psychický nátlak mi došlo až po rozchodu. Ale mobil už jsem měla. Můj Ericsson T10 :-) Nikdy mi nepřirostl k srdci, natož k ruce. Po nějaké době se z něj uloupnul kryt klávesnice. No co už, tak nemám véčko. Po další době se mi povedlo vylomit anténu. Byla nahrazena štoubkem a mobil fungoval dál. Pak chcípla baterka. To už bylo horší. Takže jsem pak dostala mobil nový (už se nešlo vymlouvat, v práci jej prostě vyžadovali, i když dodes nevím k čemu, když mi na něj nikdy nikdo z firmy nevolal. Asi pro to vědomí, že může). Den po svatbě mému milému vypadl z kapsy, kam jsem jej uschovala a displej to nějak nepřežil či co. Takže další mobil. Aspoň jsme nějak smysluplně využili poukaz z Electroworldu, který nám byl nadělen k svatbě po té, co jsme všechny prosili, ať nám nedávají žádné elektro, protože nemáme vlastní bydlení a takové dary rozhodně nestihneme použít dřív, než jim propadne záruka. Přece jen mít v miniaturní kuchyni mých rodičů dvě rychlovarky, dva topinkovače nebo dokonce dvě trouby nám přišlo na hlavu.

Ač to nějakou dobu vypadalo, že ani tahle věcička už moc dlouho nevydrží (myslím mobil ne troubu), tak ji stačilo položit vedle nějakého nabídkového letáku a pohrozit, že jestli ty dolní klávesy nezačnou fungovat, bude nahrazena chytrým telefonem. Můj černý Sony Ericsson Z530i se zastyděl, místy zrudnul a začal fungovat vcelku přesvědčivě. Jeho oddanost mě dojala. Hlavně proto, že mi nepřišel na to, že bych si chytrý telefon opravdu kupovala velice nerada. Popravdě, koukala jsem i po Aligátorovi, jen abych nemusela mít tu hnusnou dotykovou věc, co mi z ní všichni volají dvakrát a pak se omlouvají, že už to nešlo zastavit nebo co mi během hovoru zavěšují, protože se dotkli uchem telefonu. Ne, tohle mi domů fakt nesmí, dokud bude na trhu aspoň jeden čudlátkovej mobil.

Celé ty roky s mobilem se snažím zajistit, aby se vlk nažral (okolí bylo spokojené, že mám mobil a já se v nouzi taky dovolala aniž bych hledala budku, když jsou stejně všechny zrušené) a koza zůstala celá (tzn. aby mi mobil nemohl kecat do života). A musím se pochválit, docela se mi to daří. Většina mých přátel pochopila, že mi nemají volat, protože věčně nevím, kde jsem tu věc nechala, ale psát. Když napíší a já neodepíšu, tak to znemaná, že jsem to četla a nestihla nepsat hned. A co neudělám hned, už neudělám. Ale co, když se na nic konkrétního neptají, ale pouze mi něco oznamují, tak se svět nezboří, když nenapíšu, že jsem to četla. Že je marné snažit se mě zastihnout o víkendu, to už ví každý. Obvykle v pátek zapomenu mobil dole v bundě, na mši si v neděli vezmu svetr a mobil vidím až zase v pondělí, když si beru do práce bundu. A z předsíně do bytu jej fakt slyšet není. Krásné víkendy. A nejhezčí je, když se mi podobný kousek povede i v pondělí, protože pak jdu do práce zas až v úterý pozdě večer.

Dneska mi volal rozzuřený táta. Volal jsem ti už před hodinou! No a co? Mobil byl zavřený v ložnici v kabelce. Máš snad mobil (ve smyslu přenosný a nejlépe v kapse), ne? Jo, ale nevím kde. Jaktože to nevíš? Ty ho neslyšíš? Asi těžko, když jsem mu vypla zvuky už včera... (zmeškaný hovor jsem našla, protože jsem potřebovala napsat kamarádce, že mě má prozvonit jak dorazí, aby nevzbudila dítě zvonkem u dveří, jinak bych to taky zjistila až v pondělí)

A tak už vím, proč tu věc, která má bezpochyby svá pozitiva, tak strašně nemám ráda. Ona mě totiž kontroluje. Nebo by aspoň ráda. Ale ne, pánem jsem tu já a budu k zastižení jen tehdy, když budu chtít. Mobilnímu světu natruc :-)