To budou asi ty zóny

Je tomu už takových skoro devět let, kdy se Vojtovi (to je můj manžel, ale tehdy ještě ani zdaleka nebyl) povedlo přivodit mi neskutečně vleklý záchvat smíchu konstatováním, že je tma. Dodneška mi to neváhá připomenout. Třeba když se mě před ním někdo zeptá, jestli se nebudu bát jít tmou domů, tak pohotově odpoví "Jája? Kdepak, ta má přece ze tmy srandu!"

A stejnou srandu jsem měla i z geopatogenních zón. Vlastně až od jisté doby. V roce 2006 jsem o nich slyšela poprvé. Byli jsme pomáhat kamarádovi přeložit střechu. Makali jsme od samého rána až do večerních hodin. Když jsme si sedli k večeři, co nám připravila jeho maminka, byli jsme jak mátohy, ale bylo nám hezky. Bylo totiž hotovo. Stačilo se najíst, umýt, dát si zasloužené pivo a hurá do peřin. Kamarád nám nachystal matrace v jeho pokoji. Už jsme byli nasoukaní ve spacácích, když do pokoje vběhla celá nešťastná jeho maminka. Prý tam spát nemůžeme, musíme se šoupnout o pár metrů jinam, tam jsou ty špatný zóny! Oči se mi klížily, nohy byly tak unavené, že mě děsilo pomyšlení, že bych se třeba musela z toho spacáku vypíďalit ven. Tak jsem na ni tak mžourala s evidnetně blbým dotazem "jaký zóny?" No špatný přece. Tam se nikdy nikdo nevyspal, tam se nedá ani usnout. Houby zóny. Byla jsem tuhá dřív než odešla. Kluci mi pak povídali, jak z toho byla celá vedle, že tohle ještě nezažila. Chuděra. Asi jí tam ještě nikdo nelozil celej den po střeše s nákladem křidlic (v části republiky jim mylně říkají tašky). A tak mě ty zóny začaly zajímat. Zvlášť proto, že jsem měla za sebou svou první zkušenost. Na unavenýho člověka jsou prostě krátký. A to mi nikdo nevymluví.

Začala jsem hledat po internetu co je to za potvory. A že jsem si početla! Vyskytují se jak se jim zlíbí, občas se dokonce mění. Dá se na ně koupit nepřeberný sortiment plašítek. Některé jsou hranaté a dávají se na poličku, jiné kulaté a měly by být pod postelí, další se vyznačují tím, že jsou dvakrát drahé - první cena je pořizovací a druhá provozní. Jsou totiž na elektriku a já tak trochu podezírám ČEZ, že tajně drátama šíří zóny, aby se pak dobře prodávala ta plašítka. A člověk by neřekl, kolik lidí si to koupí.

Nejvíc mě však bavil poznatek, že tyhle zóny jsou zvlášť nebezpečné pro citlivé jedince za volantem. Ten je totiž kulatý a může působit jako virgule. Člověka to najednou táhne třeba ke stromu jako by mu cukal volant při prázdném kole. Strom v kapotě a kola plná. A to bych trubka čekala, že někdo telefonoval, otáčel se, kouřil, kýchnul nebo usnul. A ona za to může potvora virgule. Asi začnu prodávat auta pro citlivé - s kniplem (nebo knyplem? Těžko říct, co vypadá hůř, ale možná by se prodávalo líp).

Jak už to bývá, smích mě přešel. Ano přátelé, asi ty ošklivý nevychovaný zóny mám doma. Projevuje se to sebevraždami. Nevysvětlitelnými, ale o to častějšími. Od začátku školního roku se tu udály dvě. Tu první bych si ještě dovedla racionálně vysvětlit. Umřel můj oblíbený hrneček. Zrovna jsem jej myla v krásně teplé vodě, když ty praskliny, které na něm už delší dobu byly, vzájemně zatoužily po společnosti a konečně se spojily. Z hrnečku kus upadl, na rozloučenou mi pořezal ruku a bylo po něm. Utřela jsem krev a usoudila, že je dobře, že mám rezervní oblíbený hrnek. Ale co? Ano, potvora zóna zasáhla. Nechala jsem hrnek na stole a odběhla vzít telefon. A najednou rána jak z děla a řinčení střepů. Vběhla jsem do jídelny, kde si starší dítko hrálo s vláčkem a mladší sbíralo střepy. Oddělala jsem mladší a ptala se staršího, co se stalo. A odpověď? "Mami, my jsme si hráli a ten Tvůj hrnek najednou spadl ze stolu." Dobře mířenými otázkami jsem zjistila, že se ten hrnek SÁM uprostřed našeho velkého stolu rozhodl, že toho má tak akorát dost a končí. Pak se prostě odrazil a skočil zhruba metr od stolu. To znamená, že když máme stůl dlouhý 170 cm, tak musel překonat skoro dva metry vzdušnou čarou, než jej konečně spasil dopad na podlahu a ukončil tak jeho službu u nás doma.

Uvažuju o tom už dobře dva týdny nebo jak je to dlouho, co se rozhodl skočit. Mám to svalit na trpaslíčky, co nám tu řádí? Jmenují se Ono a Samo. Ale zase... jsou to lotři, to víme. Jenže tohle nikdy neudělali a nechci jim křivdit. Zóny se nabízejí, ale přece si nekoupím plašítko, ze kterýho mám srandu? Ještě by plašilo mě. A tak asi zůstane při tom, že se neodbytně vrývá pocit, že se mě děťátka pokouší tahat za nos. Ale ať už to byl kdo z nich chtěl, podstatné je, že se děti nepořezaly (jestli za tu sebevraždu může zlá zóna, tak své řádění zapomněla dotáhnout do konce a způsobit škodu jinou než hmotnou) a hrnek je vysvobozen z řadu let trvající otročiny, kdy jsem do něj lila vodu horkou i ledovou a on nikdy nevěděl předem, co ho čeká.