Kde dneska vzít dobrý skutek?

Před týdnem (nebo dvěma?) zaznělo v židenickém kostele kázání, které mi bylo šité na míru. Úplně dokonale popisovalo situaci, ve které jsem se před nějakou dobou ocitla.

Mladý muž, ženatý, se svěřoval zpovědníkovi:

"Víte otče, nejsem si úplně jistý, jestli jsem splnil pokání, které mi bylo uloženo při poslední zpovědi. Měl jsem vykonat nějaký dobrý skutek. Říkal jsem si, že to je pohoda, to zvládnu. A pln odhodlání jsem hned cestou domů pustil v šalině sednout jednu paní. A pak jsem se zastyděl. Tohle má být automatické, ne? Rozhodl jsem se toto nepočítat za splnění. Doma jsem umyl nádobí. A pak mi došlo, že když jsem přišel, bylo doma perfektně uklizeno a nádobí tam bylo pouze od mé večeře. Proč by je tedy měla mýt moje žena? A tak jsem se rozhodl druhý den zapojit do velkého sobotního úklidu. K údivu manželky jsem vynesl kusové koberce ven na klepadlo a dal jim co proto. Byl jsem na sebe hrdý. Konečně mám dobrý skutek. Koberce jsem zase uložil na jejich místa a při odpolední kávě jsem při stejné činnosti sledoval souseda. Uvědomil jsem si, že ač soused nežije náboženským životem, dělá toto každou sobotu. Byl jsem zdrcen. Pokoušel jsem se najít něco, co by se dalo za dobrý skutek považovat, ale nenašel jsem vůbec nic."

Taky jsem před nějakou dobou stála před stejně těžkým úkolem. A taky jsem se pak svěřovala, že jsem to nějak nezvládla. Kolikrát já si na to vzpomněla. Obvykle to používám jako berličku, když se mi do některé služby pokání moc nechce. To si pak říkám "trubko, takys mohla nafasovat dobrej skutek. Tak nemrč a makej, když máš konkrétní a splnitelný úkol!"

Včera jsem šla pracovat. Byla jsem domluvená, že přijdu v šest večer. Nerada chodím dřív, když vím, kdy jsem očekávaná. Mohla bych přece jen přijít nevhod. Vyrazila jsem ve stejnou dobu jako obvykle, ale šla jinou cestou. Rozhodla jsem se zkusit, jestli je to průchozí i druhou stranou. A ono ano. Takže cesta místo 35 minut zabrala jen 12. Taky dobré vědět. A tak jsem minula dům, kam jsem měla jít a šla obejít okolních pár ulic. Jenže si v tom satelitním městečku připadám blbě. Každý na mě musí vidět, že tam nepatřím. Každý mě musí podezírat, že jdu krást anebo aspoň obhlížet terén. Vím, že tam ti lidi neznají ani sousedy, co bydlí ob barák, ale stejně mám pocit, že mi každý čte na nose, že tam nepatřím. A tak jsem přestala obcházet jak mlsnej kocour a jen tak stála na kraji pole, kde se teprve má začít stavět a koukala do kraje.

Šla kolem taková opravdu hodně stará paní. Venčila psa. Paní se sotva vlekla, pes nadšeně kulhal kolem. Nikde nikdo. Bylo mi hloupé tam stát a tvářit se, že je ta drobná žena v oranžovém kabátě neviditelná. A tak jsem ji pozdravila. Pes si mě očichal. Asi jsem prošla, protože se mi přestal věnovat. Zeptala jsem se té paní, proč kulhá (pes, ne paní). A ta mi začala povídat, že pejska našla její vnučka a že s ním nešla na rentgen, protože nevěděla, jestli se nepřihlásí původní majitel atd. Těch pár minut, co jsem měla navíc tím, že jsem si zkrátila cestu, jsem si s ní povídala. A když jsem se musela razloučit, abych nepřišla naopak pozdě, tak mi paní říkala, že jsem jí udělala velikou radost, protože už s ní nikdo několik dní nepromluvil.

A pak prý je těžké dělat dobré skutky. Není. Jen záleží na úhlu pohledu. Já jen nechtěla být křupan, co ani nepozdraví. A ona? Měla krásný večer. Já tím pádem taky.