On není těhotný

Asi mi něco spadlo na hlavu. Blik! A najednou se mi rozsvítilo. Můj manžel nikdy nebyl těhotný.

Abych to vysvětlila. Když jsme čekali první dítě (ano, oba jsme jej očekávali, je přece naše, ne moje), tak mi bylo od začátku příšerně blbě. A kdyby jen od začátku, ono mi bylo blbě až do konce. Absolutně jsem nechápala, jak může někdo o těhotenství mluvit jako o krásném období. A po porodu to bylo ještě horší. Ne psychicky, jak se mnohdy děje, ale moje tělo se prostě dočista zbláznilo a co mi provádělo bych nepřála nikomu. Můj muž mi stál věrně po boku. Žasla jsem, že se se mnou nerozvedl, protože já bych se sebou nevydržela. Bral každodenní těžkosti téměř bez mrknutí oka. Jasně, bylo vidět, že toho má dost. Byly chvíle, kdy byl mrzutý, ale snažil se mě chápat a pomáhat.

Druhé těhotenství bylo o poznání lepší. Nevolnosti jen mírné a pominu-li období bolavých zad, bylo mi skvěle. Manžel opět opečovával, pomáhal a dohlížel, abych se nepřepínala. Po porodu mě dostal z nejhoršího a než jsem přesvědčila své tělo, že má přestat blbnout a začít fungovat, tak s přehledem zvládal obě děti obstarat jak nejlíp mohl.

A třetí? To mi rozsvítilo. Už spoustu týdnů ve mě klíčí život. Ale ještě je moc malinký na to, aby šel fyzicky cítit jeho pohyb. Když se prvorozený dozvěděl, že budeme mít miminko, chtěl si hned sáhnout jak kope. Vysvětlili jsme mu, že to ještě nejde cítit a hledali na netu obrázky a povídání, jak teď miminko vypadá, jak je veliké, co už mu narostlo a co zvládá. Manžel se mi opět snaží maximálním možným způsobem ulevit. Připadám si neohrabaná. V prvním trimestru jsem hlídala každý pohyb. Neopatrný dřep nebo předklon spolehlivě vyvolá nevolnost. Nepřítomnost cukru v kabelce může mít hodně nepříjemné následky. Ale to je tak to jediné, jak jde těhotenství vnímat. Vstup do druhého trimestru se zapsal jako výrazné zlepšení stavu. Můžu se mnohem volněji hýbat, můžu zase chovat děti. Nevejdu se do kalhot. Ale to je tak všechno, co se děje. Když jsem teď byla na ultrazvuku a koukala, jak už je krásně poznat, že v sobě mám človíčka a ne gestační váček (ano, tak doktorka tomu bílému fleku říkala), tak mi došlo, že si tam miminko hopká, buší do mě pěstičkami a je mu pěkně. A že jej za pár týdnů ucítím a budu v každé chvíli cítit život a tak se připravovat, že se mi zjara dostane do rukou a já jej uvidm i jinak než na monitoru. 

Nikdy dřív mě nenapadlo, že já jsem dostala tu výsadu být na dítě připravovaná. Že jeho zrození je jen "změna skupenství", ale není to nic nečekaného. Držet miminko je pro mámu prostě přirozené, protože jej půl těhotenství stejně cítila ve dne v noci. Ale táta? Necítil nic. Aspoň ne fyzicky. Kopající dítě byl dobrý zdroj zábavy, jak manželce u oběda běhá břicho ze strany na stranu. Ale to je tak všechno.

Na tom ultrazvuku jsem si uvědomila, že kdyby mě teď někdo vzal do porodnice a miminko vyndal, tak bych asi přemýšlela, co to je a proč mi to cpou. Ale za pár měsíců bude všechno jinak. Budeme na sebe zvyklí.

Takže pánové - otcové: klobouk dolů před Vámi, že svou roli zvládáte přijmout v podstatě bez varování. Že Vám to bezbranné děcko vloží do náruče, Vy chvíli vypadáte nejistě a za pár dnů už jste ostřílení borci. My holky (aspoň z mého pohledu) si zvykáme mnohem pomaleji a déle a stejně máme často pocit, že bez Vás bychom to nezvládly. Jak to děláte, to mi není jasné. Proč se mluví o mateřském instinktu, mateřské lásce a Vy jste upozadění? Až teď mi došlo, že Vaše role je totiž mnohem těžší.

A když jsem se ptala manžela? Tak mi řekl, že jsou prostě věci, které chlapi berou tak, jak přichází. A základem je tak brát život. Jak přichází. I bez varování.