sanin občasník aneb co mě nenechá klidnou

Nechci o tom mluvit

4. 9. 2013 20:30
Rubrika: Nezařazené

Nevím jak začít. Od rána mi tahle témata straší v hlavě a teď se nějak nemůžu chytit. Asi budu skákat mezi myšlenkami. Laskavý čtenář promine, netrpělivý překlikne jinam. A nebo mě sprdne. Taky možnost.

 

Ráno si tak ležím v posteli a poslouchám nějakého klimatologa, jak povídá v rádiu o Jávě a Sumatře, o svatbě jeho dcery tam do těch končin a je mi hezky. A pak to přišlo. Moderátorka se toho pána zeptala, jak je to tam s pěstováním palmy olejné. A on jí na to řekl pár vět (které sem nejsou podstatné) a pak dodal, že by o tom nerad mluvil, protože by se darmo rozčílil, jelikož je to téma, které jej prostě nadzvedává ze židle. Paní mu na to řekla, že to plně respektuje a že kdyby dovolil, má ještě jednu otázku na podobné téma, ale že jej nechce nijak jitřit. A z povídání o tomhle bravurně vybruslila.

A tak mi to připomělo, jak jsem jednou jednomu (nazvěme to) důvěrnému známému řekla "já asi vím na co se chceš zeptat" a on mě překvapil svojí odpovědí "přece víš, že se nikdy neptám na nic, co nechceš říct". A já si tehdy připadala hrozně svobodná. Je na mě co řeknu a nikdo ze mě nebude tahat nic víc. Jak málo se mi to stává. Jak často slyším někoho naléhat, jak často sama naléhám. V duchu jsem před tou moderátorkou smekla. Pravda, šlo o pořad v podstatě naučný, nesnažila se nikoho nachytat na švestkách a kdyby se snažila, působilo by to nepatřičně. Ale bylo to krásné. Takové povzbuzující takhle po ránu.

 

Poslouchala jsem tu stanici celé dopoledne. A podobných situací jsem si pak všimla ještě tří. Tří chvil, které se projevovaly respektem k druhému,  k jeho postojům, názorům, ale i pocitům. Přišlo mi super, že tohle vnímám z ceslostátního rádia.

 

Druhé téma, které mi paralelně lítá hlavou je volba náboženství. Neber to milý čtenáři špatně, ale uvažuj prosím se mnou. Sama totiž nejsem schopná přijít na konkrétní důvod.

Začnu ze široka.

Zažila jsem člověka, který tady u nás neměl pro katolíky lepší pojmenování než černoprdelníci, případně zneužívači malejch chlapečků. Věřící jsou slaboši, co jim naletěli. Bůh je berlička pro ty, co jim to ve škole moc nešlo. A pak odjel do Indie. Vrátil se se spoustou fotek, nadšeně mluvil o tom, jak je tam posvátná kráva, jak jsou tamní obyvatelé přátelští, jak se modlí ve chrámech bosky, jak jsou jejich modlitebny umělecká díla, jak .....

Dneska jsem tu otevřela jeden článek ve výběru a zahlídla jsem, jak autorka psala, že v době hledání sama sebe se vrhla na studium kdejakého náboženství kromě křesťanství. A není sama, o kom vím, že reagoval stejně. Mám v okolí spoustu lidí, kteří se uchylují ke kdečemu "mezi nebem a zemí", ale hlavně to nesmí být ten křesťanský Bůh.

Nehodlám tady vynášet jakékoli soudy, jestli tihle lidi jednají dobře nebo ne. Spíš mě zajímá ta (de)motivace. Překvapuje mě totiž, že se jedná z valné většiny o mladé lidi. Chápu generaci našich rodičů, kterým byla ateistická propaganda nalívaná do hlavy celé mládí. Pochopila bych to i u lidí, kteří vyrostli v tradičním katolictví a pak třeba prošli hrůzami války. Ale proč mladí lidé, kteří nezažili ani jedno z toho rovnou škrtají křesťanství a berou ho jako poslední možnost? Když všechno ostatní selže? A proč mám mnohdy pocit, že jsou ochotní nevidět a neslyšet, jen aby neselhalo a oni nemuseli zkoumat i tenhle směr? Kladu si otázku, kde se to bere. Odpověď neznám. Napadá mě možnost, že je děsí báby špuntovky (dobré duše, co mají vysezený důlek na kraji lavice, růženec melou jak seklá gramodeska a když si chcete přisednout, tak se nikdy neposunou, ale vždycky vstanou a pustí vás ke zdi). Možná mají tihle hledající pocit, že právě tohle je křesťanství a to zoufale nechtějí (a já se jim nedivím). Nebo slyšeli něco z toho, co bylo vštěpováno rodičům? Nebo mají strach z posměchu okolí, protože věnovat se přírodním náboženstvím, kartám atd. je teď trendy a budou mezi vrstevníky za borce? Ale být katolík? Přece nebudu nosit dlouhé sukně, no ne?

 

Závěrem bych se ráda omluvila. Pravda, točí mě takové ty články, kdy si někdo vylije svůj světabol a pak na konci řekne, že se chce omluvit celému světu, že to bylo dlouhé a přesto to čtenář dočetl. Za tohle se omlouvat nehodlám. Ostatně je to můj blog a když nebudu sprostá, můžu sem třeba vypisovat abecedu na pokračování, že? Ale ráda bych se omluvila každému, kdo čekal, že se něco zajímavého dočte. Mnozí mi totiž píšete moc krásné reakce do vzkazů na moje články. Ale dneska jsem měla nutkavou potřebu si prostě poznamenat, co se mi honí hlavou. A pokud mi pomůžete hledat odpovědi, budu ráda za každý podnět. Mám totiž pocit, že moje baterka vnímání osvětluje tentokrát pramalý kužel možností a hledám lidi s dalšími lampami, aby mi pomohli rozšířit obzory a světlé místo mého vnímání bylo daleko obsáhlejší.

Zobrazeno 2210×

Komentáře

Klarysa

Díky, JiKu, pravda, je to pravděpodobně lepší postoj:)

A já obvykle ty uvozovky dávám, tak kde si nejsem jistá, že bez nich by to bylo zcela pochopitelné a kde přesně nevím, zda jsem se trefila a lidé to hned pochopili.... Ono mi až za tak nešlo "psát jako mluvčí" a to bych si ani i daleka nedovolili, o nás mladších a zcela zobecňovat situaci kohokoliv, ale spíš mi to tak přijde trošku všeobecně, že v dnešní době hodně často lidé potřebují patřit "někam".... Jo, je to asi jasná, ale raději dovysvětluju. Každý doba má své klady a zápory, ale tak dovolím si napsat, že my věřící máme neskutečnou "výhodu", že věřícími jsme a to ať už z jakéhokoliv důvodu... Pro mě nemít tu jistotu, že můj život jde i někam "výš" po smrti, by byl asi zbytečný boj a marná snaha....

Klarysa

A je to jistota, že mnohé lidi já v očistci soudit nebudu.... Ale to jsme se už dostali opravdu někam mimo celou diskuzi článku, takže teď končím, ale těším se na rozvoj diskuze s kýmkoliv, pokud bude chtít

Zobrazit 36 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková